Jen tak mohu nazvat kontroverzní film Mela Gibsona Umučení Krista,
který se již nějakou dobu promítá i v našich kinech a vzbuzuje antisemitské nálady.

Drtivá většina diváků nezná historické a dobové pozadí filmu, které je pro pochopení situace tak nesmírně důležité.

Podívejme se nyní v maximální možné stručnosti na situaci, která téměř před dvěma tisíci lety vznikla:

Prolog: Postavička Jidáše

Osud Jehudy bar Šimona - Judy nebo také Jidáše, je obestřen tajemstvím.
V našem podvědomí jde o osobu podlou, která ztělesňuje samé zlo.
Zrazuje Ježíše, prodává ho za mrzký peníz, udává ho justičním orgánům.
Jeho jméno je dodnes synonymem pro označení člověka zaprodaného našim nepřátelům.
Abychom pochopili, co se vlastně odehrálo před ukřižováním, musíme se u této postavy na chvíli zastavit.

Předně si musíme uvědomit, že již od doby církevních otců byly všechny snahy o Ježíšovo osvobození či nevydání na smrt považovány za dílo satana, který chtěl překazit plán spásy.
Matouš 16,23:
"Ale on se obrátil a řekl Petrovi:
,Jdi mi z cesty, satane!
Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"*
Novozákonní text, který charakterizuje Jidášův čin, nikdy nehovoří o zradě (řecky prodidonai), ale vždy o vydání nebo odevzdání (řecky paradidonai).
Jde o významově stejný výraz, který se používá například u předání tradice.
Jidáš prostě odevzdává Ježíše veleradě, velerada Pilátovi a Pilát na smrt.

Dále mě zaráží ta skutečnost, že Jidáš obdržel od velerady 30 stříbrných, které nejenže již více jak 100 roků neexistovalyv Palestině jako oběživo, ale i v době své platnosti se jednalo o velmi nízkou sumu.
Nechce se tedy věřit tomu, že by velekněžská garnitura Ježíšovu osobnost tak málo ocenila.
Vždyť 30 stříbrných byla náhrada za zabitého otroka jeho majiteli (viz 2. Mojžíšova 21,32).
Kdyby Jidáš jednal ze zištných pohnutek, usmlouval by s veleknězi podstatně vyšší sumu.
Vždyť například cena za Sokrata byla více jak stonásobně vyšší.
Další varianta tvrdí, že Jidáš chtěl Ježíše tímto činem donutit k veřejnému vystoupení a k zahájení povstání a převzetí politické moci.
Tento názor vychází z Jidášova příjmení (iš-kariot = muž z Kariotu; naproti tomu je sikarius = dýkař, zelotes).
Při hlubším studiu dospíváme k závěru, že Jidáš provádí tajuplný Boží plán.
Předně Jidáš neidentifikuje Ježíše tím, že by na něj ukázal prstem a řekl "to je on, toho se chopte", ale přistoupí k Ježíšovi a pozdraví jej slovy "pokoj s tebou, mistře a učiteli" (šalom alejcha, rabi u: mori) a políbí jej.
Zde nejde o vrchol cynismu.
Tímto polibkem je zpečetěna smrt spravedlivého.
Podle haggadické představy každý spravedlivý umírá polibkem Božím.
Tak Bůh odejímá život Mojžíšovi.
Zde je však polibkem zpečetěn Ježíšův osud.
Není to jen poznávací znamení pro pochopy, ale především pro samotného Ježíše.

I. Ježíšovo zatčení a proces
Antisemitský názor do důsledku propracovaný a propagovaný ve většině křesťanských církví říká, že Ježíše odsoudili Židé.
Tento názor však neobstojí, pokud si uvědomíme některé nesrovnalosti a řekneme si, jaké byly zásady v židovském soudnictví.

Halachické předpisy

Domnělá skutečnost

1

Ve svátek se nesmí soudit, se ženou se za­snoubit ani ženu propustit.        (Joma 5,2)

 

Ježíšův proces se podle svědectví synoptiků konal v hlavní pesachový svátek 15. nisanu, kdy platila přísnější omezení než v den sobotní. Bylo dovoleno učinit maximálně 2.000 kroků (snad proto se podle svědectví Josepha Flavia nacházelo v Jeruzalémě ví­ce jak 400 synagog). Přesto se tento den schází velerada a Šimon Kyrénský se právě vrací z pole, kde s největší pravděpodobno­stí pracoval (viz Matouš 27,1.11.15; Marek 15,20.21).

 

2

 Hrdelní pře lze téhož dne ukončit osvobo­zením, ale teprve následujícího dne může být vynesen rozsudek.        (Sanhedrin 4,1)

Ježíš je odsouzen během jediného dne (Lu­káš22,53.54.66-71

3

Čtyřicet let před zbořením chrámu bylo právo vykonávat rozsudky smrti odňato Iz­raeli.                               (Sanhedrin 1,18)

 

Velerada vynáší rozsudek trestu smrti (Ma­rek 14,64).

4

Rouháním se rozumí pouze, vyslovení Boží­ho Jména JHVH.                (Sanhedrin 7,8)

 Ježíš je odsouzen za rouhání, přestože nezhanobil   neuváženým   vyslovením   Boží Jméno. Pouze se přiznává ke svému me­siánskému poslání, což nebylo považováno za trestné (Marek 14,64; Lukáš22,66-71)

5

 Velerada směla zasedat jen mezi ranní a večerní obětí, tj od 9. hodiny ranní do 15. hodiny odpolední.            (Sanhedrin 3)

 

Velerada zasedá v noci (Marek 14,5372; 15,1)

6

 Přísahy smí užít pouze svědek (nikoliv ob­žalovaný), a to pouze ve sporu majetko­právním, ale nikdy ne u soudu hrdelního.

(Ševuot4,13)

 

Obžalovaný je brán pod přísahu (Matouš 26,63)

 

7

Soudcem nesmí být nepřítel obžalovaného, ani vůči němu zaujat. Když si svědkové od­porují, je obžalovaný ihned propuštěn.

(Sanhedrin 5,5)

 

 Velekněz jako soudce je i Ježíšovým žalob­cem (Marek 14,63); vypovídající svědkové si vzájemně odporovali (Marek 14,56.59)

8

 Jednací místností velerady byla tzv. kvádro­vá místnost v chrámovém okrsku. (Není znám jediný případ, že by velerada zaseda­la někde jinde.)

(Sanhedrin 11,2; Middot5,4; Pea 2,5)

 

Velerada se schází v domě velekněze (Ma­rek 14,53-54).

9

 Řekl-li by někdo během cesty na popraviště, že má něco k obhajobě odsouzeného, usedl jezdec k tomu určený na koně, zastavil průvod a soudilo se znovu.

(Sanhedrin 6,1 - srovnej Daniel 13,44-49)

 

Na Jidášovo svědectví, že vydal nevinného, velerada nereaguje (Matouš 27,4).

 

 

Závěrem tohoto výčtu si ještě řekněme, jaké způsoby výkonu trestu smrti znalo židovské zákonodárství:
a) ukamenování
b) upálení
c) stětí
d) zardoušení (Sanhedrin 7,1)

Pokud si výše uvedené informace shrneme, můžeme se pokusit o následující rekapitulaci:
1. V době Ježíšově ze strany židů trest smrti prakticky neexistoval.
2. Vykonávání trestu smrti bylo pozastaveno po sesazení Archelaa a definitiv- ně zrušeno před rokem 30 (40 let před churbanem).
3. Neexistovaly již tresty smrti ani za cizoložství.

Může zde někdo nastínit případ, který popisuje evangelista Jan v 8. kapitole.
Zde se jednalo s největší pravděpodobností o teoretickou možnost, neboť nikde zde není uvedeno, že tato žena - přistižená při cizoložství - byla řádně odsouzena k smrti veleradou.
Pokud by tomu tak bylo, pravděpodobně by jí nepomohl ani Ježíšův zásah.
Jednalo se tedy o pouhou interpretaci Mojžíšova zákona v praxi.
Z Talmudu známe pouze jeden případ vykonání trestu smrti v době začátku našeho letopočtu, kdy rabi Eliezer ben Cadok (zemřel krátce před rokem 130 po Kr.) vzpomínal, že jako dítě byl přítomen vykonání rozsudku smrti nad dcerou jednoho kněze, která se dopustila nějakého smilstva nebo modloslužby (viz Sanhedrin 7,2).
Rovněž novozákonní případ kamenování Štěpána nelze brát jako řádné vykonání rozsudku trestu smrti, neboť se jednalo o spontánní akci rozlíceného davu. Štěpán neJbyl odsouzen veleradou.
Když v roce 1948 vznikl stát Izrael, docházelo do kanceláře prvního předsedy Nejvyššího izraelského soudu dr. M. Smoira mnoho žádostí o revizi Ježíšova procesu. Dr. Smoira podrobně prozkoumal celou záležitost.
K revizi však nedošlo, poněvadž chybějí tzv. procesuální materiály.

Přestože byly porušeny veškeré zásady židovského soudnictví, je Ježíš nakonec odsouzen a trest smrti je vykonán - ukřižováním, což je způsob, který židé neznají.
Kromě právních zásad došlo i k porušení nařízení samotné Tóry.
Kdo zná židovsky způsob myšlení, ví, že něco takového je prostě absurdní.
Uvedeme jen dva případy k zamyšlení.
  • 3. Mojžíšova 21,10: "Kněz, přední mezi svými bratry, na jehož hlavu byl vylit olej pomazání a který byl uveden v úřad, aby oblékal kněžské roucho, nebude mít vlasy na hlavě neupravené a neroztrhne své
  • Matouš 26,65a: "Tu velekněz roztrhl svá roucha...*
    Velekněz roztrhl své roucho, přestože mu to Zákon zakazuje.
    To je věc, která by se neobešla bez připomínek ostatního osazenstva velerady.

    Jan 18,28b:"... Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka.*
    Matouš 27,62: "Nazítří, v den po pátku (po přípravě na svátek), shromáždili se veleknězi a farizeové u Piláta.*
    Podle židovského způsobu počítání začíná den večerem.
    Jestliže v den přípravy na svátek už židé nevstoupili do paláce, je naprosto nemyslitelné, aby se tam objevili ve svátek, vzali s sebou stráž a šli zapečetit kámen u hrobu.

    II. Tři body obžaloby


    Při podrobnějším studiu Ježíšova výslechu můžeme dospět k závěru, že obvinění vůči němu vznesená lze shrnout do třech základních bodů.
  • Předně byl Ježíš obviněn, že znevažuje Chrám.
    Marek 14,57.58: ^Někteří pak vystoupili a křivě proti němu svědčili: "Slyšeli jsme ho tikat:
    "Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný."
    Výrok proti Chrámu nebyl chápán jako hrdelní zločin. Z židovské historie je znám podobný případ:
    Jakýsi Ješua, syn Ananúv, prostého rodu a venkovan, přišel čtyři léta před válkou, když město žilo v hlubokém blahobytu, ke slavnosti, při které si všichni stavějí podle zvyku v posvátném obvodu stany a náhle začal vyvolávat:
    "Hlas od východu, hlas od západu, hlas ze čtyř světových stran, hlas proti Jeruzalému a proti Chrámu, hlas proti ženichům a nevěstám, hlas proti veškerému lidu!"
    Ve dne i v noci obcházel všemi ulicemi a toto provolával. Někteří z předáku občanstva se pohněvali nad tou zlou věštbou, chytili toho člověka a ztrýznili jej mnoha ranami.
    On však se neozval ani nad sebou, ani jednotlivě proti těm, kdo jej bili, nýbrž vytrvale volal o hlasech jako před tím.
    Proto došli židovští úředníci k názoru, jak tomu také bylo, že má ten muž Boží vnuknutí a odvedli jej k římskému správci.
    Tam, ač byl důtkami bičován až na kosti neprosil o milost, ani nezaslzel, nýbrž hlasem jak nejvíce mohl plačtivým nad každou ránou odpovídal:
    "Běda Jeruzalému!'" Albinus, neboť to byl správce, se ho ptal, kdo je a odkud a proč volá.
    Na to on ani slůvkem neodpověděl a nepřestal pronášet nářek nad městem.
    Až konečně Albinus uznal, že jde o šílenství a propustil jej."

    J. Flavius: Válka židovská VI, 300-305

    Zničení Chrámu ostatně prorokoval taktéž slavný rabi Jochanán ben Zakaj a to bez jakékoliv újmy. Ježíšův výrok o obnově chrámu ve třech dnech může souviset s představou nového, tzv. Třetího chrámu.
    To, že Mesiáš postaví chrám, bylo věcí samozřejmou.
    Lukáš 23,2: "Vznesli proti němu žalobu: "Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk nás národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.""
  • Druhý bod obžaloby tvrdil, že Ježíš brání odvádět daně císaři.
    Ježíš nic takového netvrdil ani sám neprováděl.
    Jeho výrok obsahuje jiný smysl, který vyvstane v historickém kontextu. Matouš 22,17-21:
    "Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?
    Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl "Co mě pokoušíte, pokrytci?
    Ukažte mi peníz daně!" Podali mu denár.
    On jim řekl:
    "Čije tento obraz a nápis?"
    Odpověděli:
    "Císařův.a Tu jim řekl:
    "Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.
    V římském impériu symbolizovaly mince svým zjevem a nápisy císařovo božství, které bylo v tomto pohanském kultu běžné.
    Mojžíšův zákon zbožšťování člověka nedovoloval.
    Proto dodnes nemají izraelci sochy svých proroků.
    Připustíme-li možnost, že by Ježíš přece jen bránil odvádět daně císaři, neshledáme ani v tomto případě nějakou vinu proti zákonu Mojžíšovu, ani proti ústní tradici.
    V tomto případě by žaloba byla charakteru ryze politického, nikoliv náboženského.
  • Poslední bod obžaloby tvrdil, že si Ježíš přisvojuje mesiášské pocty.
    Ani toto nebyl hrdelní zločin. Z židovských dějin je známa celá řada nepravých mesiášů.
    Neznáme však jediný historický případ, že by některý z nich byl postaven před soud.
    Titul mesiáše neměl zcela ustálenou podobu. Prorok Izajáš provolává za mesiáše perského krále Kýra.
    Izajáš 45,1a: "Toto praví Hospodin o siwnipomazaném, o Kýrovi...*
    0 půl tisíciletí později provolal Josephus Flavius římského vojevůdce Vespasiána mesiášem.
    Šedesát roků na to se prohlásil za mesiáše bar-Kohba (syn hvězdy). Zahynul v povstání, které vyprovokoval.
    Dostalo se mu dějinného odsouzení - jeho jméno bylo změněno na bar Koziba (syn lži).
    Nejvyšší soudní institucí byl Sanhedrin, který měl celkem 71 členů.
    V některých případech mohlo být přítomno pouze 23 členů.
    Ale v případě hrdelní pře či falešného proroka se vyžadovala účast všech členů velerady.
    Novozákonní záznam napovídá, že velerada nebyla kompletní a její ohledání má formu předběžného výslechu.
    Vědoma si toho, že souzení obvinění vznesených proti Ježíši není v její kompetenci předává Ježíše římské justici, kde cely případ přechází z oblasti náboženské do oblasti politické.
    Před Pilátem je Ježíš souzen z porušení římského práva - nikoliv z přestoupení Mojžíšova zákona.
    Dalším důležitým faktorem je i to, že Pilát celý případ přešetřuje.
    To znamená, že nemohl od velerady obdržet návrh trestu smrti jako uzavřenou záležitost.
    A protože celý případ přešetřuje, je zřejmé, že velerada k žádnému konkrétnímu závěru nedospěla.
    Důležitou postavou, která rozhodovala o Ježíšově osudu, byl Herodes Antipa.
    Tento nejmladší syn Heroda Velikého měl mezi židy špatnou pověst a byl považován za zaprodance Říma.
    Ironií osudu je, že na základě křivého obvinění byl císařem Caligulou poslán do vyhnanství, kde po čase zemřel.
    Stojí za povšimnutí, že Herodes nechává Ježíše obléci do bílých šatů, řecky lampros.
    G. Fouard ve své knize "Život Ježíše Krista" na str. 444 praví, že to bylo roucho, jež si oblékali židé propuštění od hrdelního soudu.
    Dodává, že Herodes tím považoval Ježíše za neschopného jakéhokoliv zločinu; odvolává se přitom na Židovské starožitnosti od Josepha Flavia XIV 9,4.
    Herodes tedy oblékl Ježíše do bílého šatu a poslal zpět k Pilátovi.
    Toto gesto má návaznost na rudý plášť, který mu dali Pilátovi vojáci při bičování.
    Před ukřižováním ho oblékli zpět do jeho vlastních šatů - viz Matouš 27,31.
    Tato trojí výměna šatů chce ukázat na Ježíšovu smírčí smrt, která je dána místo velkého Dne smíření.
    O Jom Kippur velekněz, který vykonával akt smíření, mění svůj vlastní šat za bílou lněnou sukni.
    V talmudickém traktátu Joma 7,3 se hovoří o třech rouchách:
    "Když velekněz dočetl, umyl si ruce a nohy, pak se svlékl a celý vykoupal; přinesli mu zlaté roucho.
    Opět si umyl ruce a nohy, vyšel ven, zabil kozla... opět umyl ruce a nohy, svlékl se a vykoupal a podali mu bílé roucho."
    Teprve po skončení obřadu opět oblékl vlastní šat.

    Nyní si povšimněme chování rozlíceného davu.
    Ježíšovo přelíčení se konalo podle sy-noptiků prvního dne velikonočního svátku Pesach - podle Janova podání v předvečer těchto svátků.
    Jestli můžeme důvěřovat Josephu Flaviovi, bylo o těchto svátcích přítomno až dva miliony sedm set tisíc poutníků - viz Válka židovská 9,422.
    Mezi přítomnými byli lidé nejrůznějšího náboženského a politického spektra.
    Převládal však duch ryze nacionalistický, podobný jako v předvečer války židovské.
    Je proto vyloučeno, aby si všechen lid přál smrt člověka, který byl považován za davidovského krále - mesiáše, a přitom se dovolával toho, že jeho jediný zákonný vládce je římský císař!
    Všechny okolnosti kolem Ježíšova procesu, zatčení v noci a neustálá uspěchanost, nás vedou k myšlence, že lidé řídící tento proces byli nuceni jednat velmi rychle, aby proti sobě nepopudili dav.
    Několik dní před svým zatčením vjíždí Ježíš do Jeruzaléma za všeobecných ovací jako král.
    Tato událost se však nelíbila úzké skupině lidí soustředěných kolem úřadujícího velekněze Kaifáše (který je mimochodem odsuzován i v Talmudu), neboť se báli o své postavení.
    Další a neméně důležitý motiv, proč se Ježíš stal trnem v oku vládnoucí kněžské oligarchii, bylo jeho zasahování do chrámových práv, která si kněží přísně střežili a neodvažovali si je napadat ani jejich oponenti - farizeové.
    Klíčem zde bude pravděpodobně epizoda z Ježíšova života, kterou nazýváme vyčištění chrámu.
    Jan tuto událost klade na začátek Ježíšovy veřejné činnosti, synoptikové na závěr.
    Někteří biblisté hovoří o dvojím vyčištění chrámu (Didona), novější pouze o jednom, a to na začátku jeho činnosti (Ricciotti).
    Přikláním se k jednomu vyčištění - a to v závěru Ježíšova veřejného vystoupení - které bylo poslední motivací k rozpoutání smrtícího soudního procesu.
    Oč zde vlastně šlo?
    Chrám byl pro celé židovství nejvyšší posvátné místo.
    Jenom zde mohly být přinášeny oběti Hospodinu.
    Aby poutníci přicházející z dalekých krajů zejména ve svátky nemuseli s sebou vláčet obětní zvířata, stáli na nádvoří pohanů prodejci těchto zvířat, kteří prodávali s notným rabatem.
    Dále se do pokladnic nacházejících se na nádvoří žen (bylo jich celkem 13) směly přinést jen takové mince, které nezobrazovaly císaře či jiný pohanský motiv. Pokud někdo takové mince neměl, mohl si je na nádvoří pohanů vyměnit, opět s určitou přirážkou.
    Je zřejmé, že živnost penězoměnců a prodavačů obětin byla velmi výhodní O její provozování se starali saduceové, kteří za úplatu vydávali příslušná povolení. Z těchto živností jim ostatně plynuly do pokladnic pěkné finance.
    Ježíš tuto činnost neschvaloval ze dvou důvodů: Jednak to bylo okrádání prostých věřících, kteří neměli jinou možnost, jak přinést Hospodinu zákonnou oběť a za druhé to bylo znesvěcování posvátného místa.
    Když tyto prodavače a penězoměnce rozehnal, zpřevracel jejich stoly (s největší pravděpodobností za všeobecného souhlasu a pomoci obecného lidu), cítili se tito kněžští saduceové poškozeni na tom nejcitlivějším místě - přišli o svoje bezpracné zisky.

    III. Ukřižování


    Matouš 27,25: "A všechen lid mu odpověděl: "Krev jeho na nás a na naše děti!"*
    Tato slova se stala vítanou záminkou pro různé pogromy a pronásledování židovského obyvatelstva.
    Zněl však tento výrok opravdu tak, jak nám ho zachytili evangelisté?
    Nebo lépe řečeno - používal se tento výrok opravdu v tomto znění a při této příležitosti?
    V Talmudu a ostatní rabínské literatuře se podobné sebeprokletí - ať už jde o jedince nebo o celý národ - nevyskytuje.

    Uvedeme dva optic ky podobné výroky:
  • "Nikdo ať nepije vodu v noci, a když se přeci jen napije, nechť přijde krev jeho na hlavu jeho." Avoda zara 12 b
    Tomu můžeme rozumět asi tak, že kdo požije něco nedovoleného, sám za sebe ponese odpovědnost.
  • Druhý podobný citát je tento:
    "Kdo se vypraví na cestu před kuropěním, nechť přijde jeho krev na jeho hlavu.Joma 21a
    Kdo se vydá na cestu v noci a nevyčká rána, může se stát snadnou obětí lupičů; nese odpovědnost sám za sebe.
    Pokud se tedy Ježíš v očích nevědoucího zástupu dopustil nějaké nepravosti, potom by tento zástup volal:
    "Krev jeho na hlavu jeho a jeho potomstvo."
    Že byl Ježíš svobodný a bezdětný nehrálo roli (alespoň podle křesťanské tradice, ve skutečnosti však ženatý nejspíš byl).
    Jednak to nebyl fakt všeobecně známý; navíc by neprospěl Ježíšově pověsti, neboť u židů je nepsaný zákon, že se každý muž ožení a zplodí potomstvo - viz první příkaz Boží pro člověka:
    Ploďte se a množte se a naplňte zemi.

    Naskýtá se otázka, zda k takové záměně textu mohlo dojít.
    Lze se domnívat, že ano. Jako příklad si vezmeme Ježíšův výrok, který pronesl na kříži:
    "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
    Evangelisté nejsou jednotni v názoru jakou řečí Ježíš výrok pronesl.
    Matouš tvrdí, že hebrejsky, Marek dává přednost aramejštině.
    Matouš 27,46: "Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachthani?" (správně hebrejsky by mělo být azavtani), to jest: ,Bože máj, Bože můj, proč jsi mě opustil?'
    Marek 15,34: "O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachtani?, což přeloženo znamená: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?'
    Ukažme si, jaká při tom mohla vzniknout nedorozumění.
    Nepochybujeme o tom, že zde Ježíš citoval 22. žalm, který byl v jeho době považován za žalm mesiášský.
    Ježíš jej bezpochyby citoval v původní - posvátné - podobě, tj. hebrejsky. Když dospěl k poslední části 11. verše (a to je jeden z klíčových motivů celého žalmu), zvolal zvýšeným hlasem: "Můj Bůh jsi Ty."
    Hebrejsky Eli atta.
    Okolo stojící dav však mluvil aramejsky a hebrejštinu snad ani neznal a mohl rozumět Ježíšovu výroku jako Elijja ta, což v aramejštině znamená "Elijáši, přijď".
    Tak to i zaznamenává evangelium Marka. Marek 15,35:
    "Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: "Hle, volá Eliáše."*
    Tak jako existuje rozdíl mezi ostravským a chodským nářečím v naší republice, tak existoval výrazný rozdíl mezi dialektem aramejšti-ny judské a galilejské.
    Uvedeme konkrétní příklad.
  • Jedna galilejská žena chtěla říct "Přijď a dám ti k jídlu mléko" (thei deochelich chalobo).
    Vyslovila to ovšem v galilejském dialektu (šelochti tochelich lobo), čemuž ovšem judska žena rozuměla následovně: "Sousedko, ať tě sežere lev!"
  • Druhý příklad je ještě tragikomičtější.
    Jedna galilejská žena si u soudu stěžovala, že jí byl ukraden stůl.
    Chtěla říct:
    "Pane, tabule mi byla ukradena a byla tak veliká, že kdyby tě na ni posadili, tvé nohy by nedosáhly na zem."
    Když mluvila ve svém nářečí, soudce jí rozuměl toto:
    "Pane, byl mi ukraden trám, a byl tak veliký, že kdyby tě na něj pověsili, tvé nohy by nedosáhly země."

    Zde nárorně vidíme, jak je obtížné se v tak vzdálené době dopídit nějakých závěrů a proto obdivuji ty, kteří mají v této záležitosti jasno.
    Tím nechci snižovat utrpení člověka, které jistě muselo být nesmírné, ale jak se to říká "najme si čistého vína".

    Jiří Richter

    Připomínky, dotazy a nesouhlasné názory pište na adresu olam@olam.cz Jiří Richter