Chrámové oběti


Oběť byla vždycky nejznámějším projevem bohoslužby, proto ji nacházíme v každém náboženství. Obětí v širším smyslu slova je vše, co Bohu dáváme, věnujeme nebo posvěcujeme V tom smyslu zahrnuje i vnitřní úkony a dobrovolně při jatá utrpení. Mluví-me-li přesně, jest oběť viditelný dar který Bohu přinášíme, abychom jeho zničením nebo pozměněním uznali Boha za svého nejvyššího Pána.
Má tedy každá obět tři podstatné prvky: viditelnou věc, která se Bohu dává; vnitřní vědomí, že člověk závisí na nekonečné Boži velebnosti. Proto byla vnější oběť provázena po každé vnitřním úkonem bohopocty, neměla klesnouti na pouhý formalismus; zničení věci neb aspoň takovou její proměnu, aby se stala pro všední život neupotřebitelnou. Nejdůležitější byl ovšem prvek druhý, jak učili židovští rabíni účelu za kterým dar přinášeli, rozeznáváme oběti oslavné, děkovné, prosebné a smírné. V prvním případě velebili nekonečný Boži majestát, ve druhém jeho štědrost, ve třetím dobrotu, ve čtvrtém milo-srdenství.
Proto slula hebrejsky korban (
korban ) (Lev. l, 3) nebo "matana" ( matana ) viz- Ëx.28,38. Oboje slova znamenají dar.
SMĚLI OBĚTOVATI:
a) pouze určitá zvířata domácí, snad proto, že stojí nejvíce námahy a bývají lidem nejmilejší. Zákon uvádí: býka a krávu, býčka a jalovici, jehně, berana a ovci, kůzlátko, kozla a kozu; z ptáků hrdličky a holubičky. Nesměli obětovati šelmy.
a) Lidských obětí Bůh nežádal a nedovolil, právě naopak přísně je zakázal (Deut. 12, 31). Případ Abrahamův není výjimkou (Gen. 22), nýbrž jen zkouškou. Oběť Jeftova (Soud. 11, 30-40) vyplynula z náboženské nevědomosti. ,
b) Ale jen vlastni, ne uloupená. Mal. l, 13.
c) U ptáků se na pohlaví nehledělo. Sifra 48a.
d). Tomu neodporuje Iz. 40, 16. Prorok jen praví, že ani bohatá stáda zvěře libanon-ské by nebyla důstojnou obětí pro nekonečného Boha.
Pouze zvířata bezvadná, proto měla býti napřed od kněze prohlédnuta. Nesmělo se obětovati zvíře slepé, nesouměrně urostlé, poraněné, zkomo-lené zohavené vyrážkami, vředy a lišeji nebo jakýmkoli způsobem vykleštěné. V některých případech (Num. 19, 2) se žádalo, aby zvíře do té doby nekonalo těžkých prací;
a) Mělo-li některý úd příliš malý nebo veliký.
b) Zvíře s uťatým uchem neb ocasem smělo býti přineseno jen v oběť dobrovolnou, ne však v oběť, ke které byl kdo vázán slibem (Lev. 22, 23).
c) Vyklešťovati zvířata bylo židům zakázáno (Lev 22, 24).
Nesměli obětovati zvířata, která neměla osm dní po narození (Lev. 22, 27). Obyčejně obětovali tříleté býky, ovce a beránky jednoleté (Ex. 12, 5).
OBŘADY. Všechny krvavé oběti měly určité obřady společné; některé konal ten, kdo oběť přinášel, ostatní kněz:
a) kdo obětoval, vykoupal zvíře, přivedl je ke vchodu do svatostánku (Lev. 1,3), později do vnitřního nádvoří chrámového a postavil je na severní stranu oltáře, ale tak, aby hledělo ke svatyni;
b) sám vzkládal ruce které si napřed umyl, na hlavu obětovaného zvířete.Byla-li přinášena obět jménem celého národa, činili to jednotliví náčelníci (Lev. 4, 15). Tento obřad se vynechával při celopalech a děkovných obětech, které byly předepsány o svátcích, při denní oběti, při velikonočním beránku, při prvotinách, desátcích, při ptácích a při obětech, které věnovali chrámu pohané. Vzkládáním rukou odevzdával obětník Bohu právo na oběto-vané zvíře a nabízel je v zástupnou obět;
a) Zastupovati ho nemohl nikdo (Sifra Korban Aron 17). Jenom když majitel slíbené oběti zemřel, vzkládal ruce jeho jménem dědic. Maimonides, Maase kor-ban 3, 9. Zvykovým právem byli vyloučeni cizinci, ženy, děti, otroci, pomateni, slepí a hluší. Sifra 17, l.
b) Podle Pseudo-Jonatana jen pravou, podle talmudu (Menachot 9, 8) obě. Žádalo se, aby se hlavy dotekl a ruce pevně přitlačil.
c) Při oběti za hřích vyznával při tom vinu, které se dopustil (Lev. 5, 5); dalo se to slovy: "Prosím tě, Bože, zhřešil jsem, chybil jsem, neuposlechl jsem, toto a toto jsem učinil; dnes všeho lituji a toto zvíře buď mojí smírnou obětí." Mai-monides, Maase korban 3.
c) kdo obětoval, sám zvíře zabil. Teprve později to činili kněží (2. Par. 29, 22) nebo i levité (2. Par. 30, 17). Zvířata určená pro celopal (Lev. l, 11), pro obět smírnou (Lev. 4, 24) a pokutovou (Lev. 7, 2) zabíjela se na severní straně oltáře, U obětí pokojných to zákon nezdůrazňuje, ale dalo se to také, protože jinde nebylo vhodného místa. Ptáky usmrcoval kněz nehtem, kterým otevřel krční tepnu
a) Gem. Berakot 42, l. Zvykové právo vylučovalo jen slepé, hluché, němé, blázny a děti, protože se mohli snadno dopustiti nějaké chyby (Chollin l, l).
b) Neprávem se tvrdilo, že jest to relikt toho,že bohové sídlili kdesi na severu na vysoké hoře.
c) Židovská tradice tvrdila totéž; připouštěla jen (Sebachim 5, 6), že ostatní oběti se nemusely zabíjeti tak blízko oltáře. Na severní straně bylo připraveno všecko, čeho k zabíjení potřebovali, na jižní nebylo nic.
d) Židovští spisovatelé tvrdí, že k tomu bylo třeba veliké zručnosti a dlouholetého cviku.
Následoval nejdůležitější obřad, který směl proto konati jen kněz. Zachytil vytékající krev do nádoby; aby se nesrazila, míchal jí holí. Použil jí různě podle toho, jakou obět přinášel. Jak se však dovídáme z Lev. 17, 11, nebyla krev činitelem nejdůležitějším, nýbrž život, který podmiňovala.
e) Zabité zvíře bylo z kůže staženo, tuk spálen na oltáři, maso rozdě-leno podle toho, jakou obět kdo přinášel
Totiž tuk, který obklopoval vnitřnosti, obě ledviny, játra, u ovci také tučný ocas.
Kněz vložil jednotlivé částí masa do rukou obětujícího, podložil své ruce a pozvedl všecko k nebesům, potom je obrátil ke čtyřem stranám světovým "tenufa"
Maso oprali, části určené pro Boha nasolili (Lev. 2, 13) a spálili.
Všechny podstatné prvky starozákonní oběti trvají podnes, i když ve formě poněkud pozměněné ve formě modliteb.
Krvavé oběti nebyly výhradným obyčejem Izraelitů; nacházíme je také u národů pohanských a je velice pravděpodobné, že mnohé prvky přejal Mojžíš z tohoto prostředí. Stalo se to na výslovný rozkaz Boží neb aspoň s jeho schválením. Bylo to možné tím spíše, poněvadž jednotlivé obřady neobsahovaly nic závadného.
Krvavé oběti se dělily na celopaly, v obět za hřích, v obět za zpronevěru, a v oběti pokojné. Za určitých okolností se přinášely oběti mimořádné.
A. CELOPALY.
Celopal "ola", řecky holokautoma, byla obět, při které se spalovalo vše, kromě kůže. Nejstarší zmínku o něm nacházíme ve zprávě o potopě (Gen. 8, 20), pravděpodobně již oběť Ábelova byla celopalem (Gen. 4, 4). Celopal pokládali ze všech obětí za nejvznešenější, protože se jim nejdo-konaleji symbolizovalo nekonečné Boži panství nade vším stvořením; proto se o něm užívá tolikrát slov »vůně Hospodinu velmi přijemná« (Lev. l, 9).
Protože celé zvíře »vystupovalo« (o-l-h) v podobě dýmu k nebesům, nazývala se taková oběť "ola" nebo "kalil" (celek).
Zákon předpisoval:
1. Ze zvířat se směli obětovati jen samečkové, protože byli pokládáni za dokonalejší; jenom u ptáků se na rod nedbalo.
Celopal obyvatelů betsamských je výjimkou (l. Sam. 6, 14); spálili krávy, které přivezly archu úmluvy, snad proto, aby jich nikdo k práci neužíval.
2. Kněz zachytil krev a vylil ji kolem oltáře (Lev. l, 5), stáhl kůži, ostatek rozsekal a spálil na oltáři. Napřed vložil do ohně vnitřní tuk, ledviny, játra a tučný ovčí ocas Potom vypral maso, očistil vnitřnosti a useknuté nohy, všechno nasolil a spálil. Ptákům otočil hlavičku ke krku, otevřel tepnu, vytlačil krev k oltáři, oškubal je, vnitřnosti vhodil do popela, zlomil křidélka a vše dal do ohně (Lev. l, 14--17).
a) Ze Zachariáše (9, 15) a talmudu (Zebachim 5, 4) se dovídáme mnoho podrob-ností.. Kněz mávl prudce nádobou, ve které byla krev a stříkl na boční hranu oltáře, tak, že zasáhl jeho dvě strany; potom opakoval tentýž obřad u proti-lehlého rohu oltářního. Podzemním kanálem odtékala krev do údolí cedronského (Joma 5, 6).
b) Kůži dostal kněz, který konal posvátný obřad (Lev. 7, 8). Podobný zvyk na-cházíme také u Kartaginců.
c) Oddělil hlavu, ocas a nohy až po kolena.
d) Podle talmudu (Chullin 7, l) vyňal napřed nerv z kyčelní pánve, protože Jákoba ochromil anděl při tajemném zápase. (Gen. 32, 32).
e) Palestinská ovce mívá dlouhý a tučný ocas. Váží až 10 kg;
aby se neodřel, přivazovali jej k malému vozíčku.
f)) K celopalu bylo proto potřeba mnoho kněží: beránka neslo na oltář 6 kněží
berana 9, býka 22; dva jiní podávali předepsanou oběť nekrvavou a úlitbu (Joma, 2. 5-7).
g) Nemohl ji stříkati, protože jí bylo málo.
Ke každému celopalu se měla přidati určitá míra jemné pšeničné mouky, pokropené olivovým olejem a víno. Mouka se pálila s obětí, víno se lilo k oltáři. Num. 15, 4-10 nařizuje, kolik má býti jednotlivých přídavků; míra byla různá podle toho, jaké zvíře obětovali. Ke každému beránkovi desetina efy (3,64 l) mouky, čtvrtina hinu (1,5 l) oleje a vína; ke každému beranovi dvě desetiny mouky (7,28 l) a třetina hinu (21) oleje a vina; ke každému býkovi tři desetiny (10'80 l) mouky a půl hinu (3 l) oleje a vína.
Celopalu bývalo mnoho a přinášeli je při nejrůznějších příležitostech. Mohli to učiniti i pohané (2. Mach. 3, 35) a dějin se dovídáme, že této výsady často používali (Sekalim 7,6).
Rozeznáváme:
a) CELOPALY VEŘEJNÉ, které byly nařízeny samým zákonem a obě-tovaly se jménem celého národa:
ranní a večerní obět beránka (Ex. 29, 38-42), obět sobotní (Num. 28, 9n), oběti sváteční.
b) CELOPALY SOUKROMÉ, které přinášeli jednotlivci buď dobro-volně nebo ze slibu nebo z rozkazu zákona nazorejští (Num. 6, 11 a 14), uzdravení malomocní (Lev. 14, 19n), matky při očisťování (Lev. 12, 6-8). 30). Hřešil-li kdo z nevědomosti, omylu (Lev. 4, 2), nedbalosti nebo lidské slabostí (Num. 5, měl přinésti Bohu předepsanou obět a tak napraviti křivdu, které se dopustil,
a) Písmo (Num. 15, 30-31) užívá o tom slov "be jad rama"-
b) Při takovém skutku třeba dobře rozlišovati hřích a vnější skutek; hřích se od-pouštěl dokonalou lítostí, vnější skutek byl zločinem proti Bohu, proto se nepromíjel.
Pro smírné oběti užívá Písmo svaté dvou různých jmen: chattat Jejich význam není již úplně jasný; neznali ho přesně ani učenci židovští, Teprve srovnáním všech předpisů podařilo se vymeziti přesně po-jem obou obětí obět za hřích přinášel, kdokoli nevědomky, z omylu, nedba-losti neb lidské slabosti přestoupil určitý zákon Boží, ale tak, že neměl povin-nost náhrady; obět za zpronevěru měl přinésti, kdo svým hříchem poškodil zároveň určité právo Boži nebo bližního a byl proto povinen náhradou. Spo-lečné znaky obou oběti: spalovaly se pouze některé části, obět nekrvavá a úlitba se nepřidávaly, z masa nedostal obětující nic.
OBĚŤ ZA HŘÍCH se přinášela:
a) o svátcích v zákoně vypočtených. Obětoval se po každé kozel. Jsou to: novoluni (Num. 28, 15),
velikonoce (Num. 28, 22),
letnice (Num. 28, 29), Velký den smíření (Num. 29, 17),
slavnost stánků (Num. 29, 16-38).
b) při některých očistách. Obětní zvíře bývá po každé v zákoně výslovně udáno. Sem patři:
očišťování matky po porodu (Lev. 12, 6. 8.: hrdlička neb holubička,
uzdravil-li se malomocný (Lev. 14, 10. 19. 21: beránek, pro chudé hrdlička neb holubička,
kdo se uzdravil z chamotoku neb krvotoku (Lev. 15, 14-29: hrdlička neb holubička),
kdo přerušil slib nazorejství (Num. 6, l).: hrdlička neb holubička, kdo dokončil slib nazorejství (Num. 6, 14:) - ovce.
Při některých přečinech bylo nařízeno i vyznáni hříchu, kterého se kdo dopustil; činil je, když vkládal ruce na hlavu zvířete, které mělo býti oběto-váno. Tímto zákonem byl vázán:
a) kdo viděl pachatele, který bližnímu uškodil, ale odmítl svědčiti, jakkoli ho poškozená strana zapřísahala (Lev. 5, l),
b) kdo se dotekl něčeho nečistého, ale z nevšímavosti se neočistil (Lev. 5. 2-3),
c) kdo ve zlostí přísahal, ze se druhému pomstí nebo přísežně slíbil, čeho později splniti nemohl (Lev. 5, 4).
Obětované zvíře se řídilo společenským postavením chybujícího, velikostí hříchu, kterého se dopustil a jeho majetkovými poměry velekněz nebo celý národ obětoval bezvadného býčka (Lev. 4, 3-14), kníže kozla (Lev. 4, 22 až 26), obyčejný člověk kozu neb ovci (Lev. 4, 27-35). Chudý mohl oběto-vati dvě hrdličky neb holubičky (Lev. 5, 7), kdyby ani tolik neměl, desetinu efy (3'6 l) jemné pšeničné mouky bez oleje a bez kadidla (Lev. 5, 11). -
Obyčejný kněz rovnal se v té věci ostatním věřícím.
Obětí za hřích měly obřady dosti odlišné: Obětující přivedl zvíře k oltáři, položil mu ruce na hlavu; přítom vyznával spáchaný hřích, jestli to zákon předpisoval. Zvíře bylo usmrceno, kněz zachytil krev do nádoby. Byl-li hříš-níkem sám velekněz nebo celý národ, kropilo se krvi sedmkrát proti oponě, která zastírala -velesvatyni, natřely se jí rohy kadidlového oltáře, zbytek se vylil k oltáři zápalnému. Když se provinil kníže neb obyčejný člověk, natíraly se krvi rohy oltáře zápalného, zbytek se vylil ke spodku oltáře. Tuk oběti byl spálen na oltáři, maso býčka (velekněz) nebo kozla (kníže) bylo vyneseno za tábor a spáleno, maso kozy neb ovce (obyčejný Izraelita) dostali kněží, kteří je měli snísti na posvátném místě. S čímkoli přišla taková obět do styku, bylo poskvrněno. Hliněné nádoby, v kterých maso vařili, měli rozbíti, kovové dobře umyté (Lev. 6, 28). Stříklo-li někomu trochu krve na šat, měl jej vy-prati v samém nádvoří pramenitou vodou (Lev. 6, 27).
Z oběti za hřích nedostal obětující nic, protože jako hříšník nebyl hoden hodovati před Hospodinem.
OBĚT ZA ZPRONEVĚRU přinášeli jen jednotlivci, kteří svým hříchem poškodili zároveň určité právo Boží nebo bližního a byli proto povinni ná-hradou. Směl se obětovati jen sameček a zákon neposkytoval chudým Izraeli-tům žádnou úlevu. Bylo však dovoleno dáti za předepsané zvíře tolik peněz, kolik kněz odhadl, V Písmu se vypočítává šest případů, kdy se měla obět přinésti:
a) kdo omylem neodvedl chrámu věci Hospodinu zasvěcené (prvotiny, desátky), byl povinen zadrženou částku nahraditi, přidati pětinu způsobené škody a kromě toho obětovati bezvadného beránka nebo tolik stříbrných šekelů kolik odhadující kněz ustanovil (Lev. 5, 15-16).
Hebrejská poznámka o počtu šekelů je poněkud nejasná. Někteří tvrdili, že beránek měl míti cenu dvou šekelů v tom případě byla by zmínka o knězově odhadu zbytečná.
b) kdo měl odůvodněné podezření, že přestoupil některé ustanovení zá-kona (na př. obětoval zvíře, které trpělo nějakou vadou), měl obětovati berana. Jeho cenu určil kněz podle velikosti viny, které se dopustil (Lev. 5, 17-19).
Moderní kritikové prohlásili tento zákon za pozdější dodatek, protože se v něm nemluví o vlastní náhradě. Zapomněli, že vina nebyla úplně jistá; obětovaný beran byl zákonitě stanovenou náhradou.
c) kdo přijal od bližního nějakou věc k uschování a si ji ponechal, kdo druhému něco ukradl, uloupil, ztracenou věc majiteli nevrátil a v rozčilení svoji nevinu přísahou dotvrzoval, byl povinen nahraditi bližnímu učiněnou škodu, přidati k ní pětinu způsobené škody a obětovati berana (Lev. 6, l-7).
d) kdo souložil s cizí ženou, která byla otrokyní, měl obětovati berana a oběma provinilcům se uložil nějaký trest (Lev. 19, 20-22).
Podle židovské tradice (Kritut 2, 4) byli oba zbičováni nebo zpolíčkováni. Jiné cizoložství se trestalo kamenováním (Deut. 22, 23), v tomto případě byl trest mír-nější, protože žena byla otrokyní a neměla dosti mravní síly, aby odolala. S druhé strany bylo zase velice opovážlivé spoléhati na výpověď otrokyně, protože bývaly velmi prolhané.
e) kdo se uzdravil z malomocenství, obětoval beránka a mírku (0'50 l) oleje (Lev. 14, 12).
Někteří se divili, proč byla při malomocenství předepsána oběť za zpronevěru. Malomocenství bylo tehdy pokládáno za trest, kterým stihal Bůh těžké porušeni svých svatých práv (sr. 2. Par. 26, 16n); proto se předpokládalo, že se ho dopustil i tento jednotlivec. Byla to tedy jakási neurčitá náhrada.
f) když nazorejský se nějak poskvrnil a tím svůj slib přerušil, měl obětovati ročního beránka, aby nahradil Bohu úbytek slávy, kterou mu svou neopatrností způsobil (Num. 6, 12).
Oběti za zpronevěru se konaly stejným způsobem jako oběti za hřích;
krev se však lila po každé kolem oltáře. Tuk se spálil, maso dostávali kněží, aby je snědli na posvátném místě (Lev. 7,6).
C. OBĚTI POKOJNÉ.
Nazývaly se pokojnými "šelamím" protože neměly usmiřovati nějakou vinu; mezi Bohem a mezi obětujícím bylo přátel-ství a pokoj. Podle účelu rozeznáváme oběti:
prosebné děkovné a darované
První "toda", poslední "neder"
Bylo dovoleno jakékoli zvíře, které se smělo obětovati, nikdy však ptáci; při obětech dobrovolných mohlo míti i malou vadu (Lev. 22, 23). Krev se lila kolem oltáře (Lev. 3, 2) a sám obětník spolu s knězem pozvedl tuk, hruď a pravou kýtu, načež vše odevzdal knězi (Lev. 7, 30). Tuk se spálil na oltáři, pravou kýtu dostal kněz, který posvátný obřad konal, hruď ostatní kněží. Nemuseli však maso snísti v nádvoří chrámovém a směli z něho dáti i rodině. Zbytek se odevzdal Izraelitovi, který obět přinášel, aby ustrojil posvátnou hostinu. Měla se konati na blízku svatyně; na poušti bývala u svatostánku, později aspoň v Jerusalemě (Zebachim 5, 7). Proto se o ni říkalo hodovati před Hospodinem. Doporučovalo se, aby pozval i otroky, vdovy, sirotky, chudé a levity (Deut. 12, 12). Maso obětí děkovných mělo se snísti téhož dne (Lev, 7, 15), maso ostatních obětí pokojných mohlo se nechati na druhý den. Co zbylo na třetí den, spálilo se v ohni (Lev. 7, l). Kdo by jedl z masa ještě třetí den, obět se mu nepřičítala, dopouštěl se hříchu a měl býti vyloučen z náboženské společnosti. Ke každé oběti děkovné přidávali několik nekva-šených chlebů zadělaných olejem, nekvašené oplatky olejem potřené koláče z mouky zadělané olejem a chleby kvašené Po jednom dostal kněz, který konal posvátný obřad, ostatní se vrátily obětujícímu (Lev. 7, 12-14).
a) Mnozí badatelé tvrdili, že pokojné oběti se zabíjely na jižní straně oltáře;
Písmo to nikde nepraví a myšlenka je velice málo pravděpodobná. Na jižní straně nebylo dosti vhodného místa.
b) Účelem tohoto zákona bylo donutit Izraelity, aby pozvali na hostinu chudé a maso pro sebe neschovávali.
c) Podle tradice (Makkot 3, 2) býval bičován.
d) Vulgáta přidává praženou ječmennou mouku<; původní text o ni nemluví.
e) Kvašené chleby se na oltář nekladly. Jeden dostal kněz, ostatních se užilo k po-svátné hostině. l
l. OBĚŤ SPOJENA SE SMLOUVOU SINAJSKOU (Ex. 24, 1-11). Když měla býti uzavřena smlouva mezi Bohem a národem izraelským, napsal Mojžíš do knihy podmínky smlouvy Na úpatí Sinaje postavil oltář a kolem něho vztyčil dvanáct velikých kamenů, které zastupovaly jednotlivé kmeny izraelské Vybraným jinochům poručil, aby obětovali Bohu celopal
a několik býčků v obět pokojnou. Polovinu krve zachytil do obětních číši, ostatek vylil na oltář. Potom přečetl celému národu na-psanou smlouvu; odpověděli: » Všecko, co mluvil Hospodin, budeme činiti a budeme činiti« Když dočetl, nabral krve a kropil ji lid se slovy: »Toto je krev úmlu-vy ( "dam haberít" , , kterou s vámi učinil Hospodin na základě všech těchto řečí.
2. OBĚŤ PŘÍSEŽNÁ.
Slavné smlouvy byly u všech národů provázeny obětmi. Mojžíš jich nenařídil, zdá se však, že také židé je znali a přinášeli. Obě smluvní strany zabily určitá zvířata a po délce je rozpůlily; jednotlivé díly položily proti sobě tak, že povstala jakási ulička, kterou procházely a svolávaly na sebe trest Boží, kdyby smlouvu porušily. Podobným způsobem uzavřel Bůh smlouvu s Abraha-mem (Gen. 15, 9a) mluví o něm ještě prorok Jeremiáš (34, 18).
3. OBĚT ČERVENÉ JALOVICE (Num. 19, 2-10).
Byla v podstatě obětí za hřích (Num. 19, 9); lišila se však tím, že byla
spálena celá a mělo se to státi za táborem, později za městem. Dálo se to tímto obřadem:
Lid přivedl Eleazarovi') červenou jalovici "para adumma" bezvadnou, která dosud jha nenesla. Kněz ji kázal vyvésti za stany na východ od svatostánku (Num. 19, 4) a před očima všeho lidu usmrtiti. Krev zachytil, omočil do ni prst a kropil sedmkrát směrem ke vchodu do svatostánku. Na to byla jalovice celá spálena. Do plamene vhodil kus cedrového dřeva yzop a dvakrát barvený červec. Muž leviticky čistý sebral popel a vysypal jej venku za stany na místě úplně čistém. Popel míchali s vodou a směsí očisťovali každého, kdo se dotkl mrtvoly (Num. 19, 11-13). Všichni, kteří při oběti účinně pomáhali kněz, kdo jalovici pálil a její popel sbíral), byli do večera nečisti; nesměli vejíti do tábora, dokud se nevykoupali a šat nevyprali. .
Jak často přinášeli židé tuto obět, nevíme. Talmud (Para 3, 5) vypočítává jen devět případů, desátou bude prý obětovati Mesiáš.


Průběh událostí o svátku Jom kippur:


Sedm dní před Dnem smíření přichází velekněz do chrámového okrsku, noc před Dnem smíření tráví na modlitbě ve společnosti tří kněží,
Časně ráno se velekněz vykoupe vykoná ranní tamid ve slavnostním
rouchu. /Tamíd - ustavičná obět/ ,
Velekněz se svléká, umyje, obléká lněné roucho, tj. oděv řadového kněze
umyje si ruce i nohy.
Vkládá ruce na hlavu býčka, oběť za sebe a kněžstvo a kozlů a vysloví Jméno JHVH.
Vyjme posvátné losy, vylosuje kozla pro Hospodina a pro Azazele a vysloví JHVH.
Velekněz zabíjí býčka, zachytí krev do nádoby, předává ji jinému knězi, který krev míchá., aby se nezahustila,
Velekněz bere zlatou kaditelnici , nabere žhavé uhlíky z oltáře zápalů, nabere plnou hrst kadidla. do nádoby a vstupuje poprvé do velesvatyně, kaditelnici postaví mezi tyče truhly smlouvy (v době Herodova chrámu před kámen, který truhlu nahrazoval) kadidlo nasype na uhlíky,
Velekněz se vrací pozpátku, z velesvatyně,ve svatyni pronáší modlitby a vchází na kněžské nádvoří,
Bere nádobu s krví býčka podruhé vstupuje do velesvatyně, namočí prst v krvi a kropí jedenkrát vzhůru a sedmkrát dolů proti víka truhly smlouvy, a to tak že na víko truhly nesmí dopadnout ani kapka krve, -
Velekněz vychází pozpátku z velesvatyně, nádobka s krví býčka zanechává ve svatyni a přichází na kněžské nádvoří.
Zabije kozla pro Hospodina, vejde s jeho krví do velesvatyně, v pořadí
již potřetí kropí krví vzhůru a dolů a to tak aby nebyla krví
potřísněna truhla smlouvy. Vychází pozpátku. z velesvatyně, ve
svatyni nádobku s krvi kozla,
odkládá Setrvává ve svatyni,bere nádobu s krví býka,- kterou tam prve zanechal,
a kropí proti vnější oponě před velesvatyní jedenkrát vzhůru a sedmkrát dolů a to
zase tím způsobem,aby nepotřísnil krví oponu, Pak bere nádobu s krví kozla a opět vzhůru a dolů kropí proti
oponě, opět nesmí na oponu dopadnout ani kapka krve.
Smíchá krev kozla a býčka, přistoupí ke kadidlovému oltáři a krví pomaže všechny čtyři rohy oltáře,
Odklidí popel a uhlí z kadidlového oltáře a pokropí ho sedmkrát smíšenou krví za očištěni chrámu. Zbývající krev vylije u paty oltáře zápalů.
Velekněz dále přistoupí ke kozlu pro Azazele, vloží ruce na jeho hlavu a vysloví při modlitbě JHVH.
Kozel je desetkrát štafetově předán, velekněz připraví kozla a býčka, kteří jsou vyneseni za hradby Jeruzaléma,
Jakmile se velekněz doví, že kozel byl zabit, sestoupí na nádvoří pohanů
kde předčítá z Tory tyto části: Lev, l6; 2; 27-31; závěrem zpaměti
přenese Nm.29,7-10, Pronese osmero modliteb
Velekněz se vykoupe, oblékne se slavnostní roucho, umyje si ruce i nohy, vstoupí na kněžské nádvoří, obětuje sedm ročních býčků a oběti přídavné,
Obětuje býka jako zápalnou obět a kozla jako ooběť za hřích,
Vykoná večerní tamid
Velekněz se vykoupe, oblékne si slavnostní roucho, umyje ruce i nohy
Vstoupí počtvrté a naposledy do velesvatyně pro zlatou kaditelnici, kterou
tam zanechal při svém prvém vstupu a pronáší modlitbu - vyslovuje JHVH.
Umyje si ruce, obětuje na oltáři kadidlo, rozsvítí sedmiramenný svícen, obětuje mokrou oběť a udělí požehnání.
Umyje si ruce a nohy, oblekne si všední roucho, opouští chrámový okrsek a ve svém paláci v Jeruzalémě vystrojí svým přátelům hostinu.
Během Velkého dne smíření se celkem velekněz 3 krát převléká, 5 krát se ponoří do mikve 10 krát si umyje ruce, 4 krát vstupuje do velesvatyně, 4 krát vysloví JHVH. Celkem bylo tento den obětováno 15 zvířat,




Zpět na obsah encyklopedie