Adventisté a Židé v Třetí říši

bolestné vzpomínky

Vstupní nápis na dveřích modlitebny CASD Vedení církve Adventistů sd. v Hamburku na konferenci v roce 1938

Proč adventisté mlčeli k nacistickému pronásledování Židů? Proč nebyli ochotni zřetelně pozvednout svůj hlas na protest?
Dodnes neprojevilo vedení naší církve lítost a pokání v souvislosti s pronásledováním a likvidací Židů během druhé světové války.
Není si snad žádné viny vědomo?
Určitě není možné dělat křesťany odpovědnými za šoa, avšak klima antijudaizmu latentně přetrvávající ve všech církvích vedlo k tomu, že se křesťané kolektivně nepostavili proti holokaustu, nepozvedli dostatečně hlas ani proti křesťanskému, ani proti nacionálně socialistickému anti-semitizmu.
I když tehdejší vedení církve adventistů v Německé říši nemělo představu o rozsahu vyvražďování milionů Židů, přece mlčelo nejen k jejich pronásledování, ale navíc projevilo ochotu uvědoměle se přizpůsobit požadavkům vládnoucí moci a otisknout v oficiálních publikacích církve antisemitské myšlenky.
Takové články jen opakovaly obvyklé stereotypy - Židé byli líčeni jako "vetřelci, kteří s bezpříkladnou bezohledností a vychytralostí začali rozkládat německou podstatu".
Byli považováni za "cizí útvar v německé krvi".
Tehdy se také uváděla antisemitská prohlášení Martina Luthera, kurfiřta Joachima II. nebo Friedricha Velikého, kteří označovali Židy za "krvavé psy", "hmyz" nebo "potulné šachráře".
Tyto výroky tehdejší propaganda pokládala za "červánky" nové epochy.
Citovaný odstavec končí:
"Kéž by nás tato zaslíbeníplná záře naplnila odvahou a vytrvalostí nepolevit v boji proti nepřátelům naší rasy..." (Ge-genwarts-Fragen, č. 7/8, 1943).
Několik článků prozrazujících politické podbízení a krajní nevkus se, žel, objevilo i v německých tiskovinách adventistů v době nacionálního socializmu. Z této skutečnosti však není možné vyvozovat závěr, že všichni adventisté v Třetí říši přijali nacionálně socialistické rasové názory.
Citované výpovědi nezrcadlí faktické chování německých a rakouských adventistů vůči Židům.
Mohli jsme pomoci?
Jak dnes vnímáme taková prohlášení v adventistickém časopisu? Člověka to svádí pobouřeně se odvrátit, zdráhat se přijmout výpovědi tohoto druhu, které napsal adventista.
Nespočívá však právě v takovem postoji, v ignorování této černé díry, nebezpečí odsunout nepochopitelné věci do zapomenutí nebo je alespoň potlačit?
Vzpomínky, i když bolestné, pomáhají čelit tomu, co se v dějinách může opakovat.
V naší rychle měnící se době musíme právě tyto vzpomínky oživovat, protože jsme všichni zavázáni onomu - "už nikdy".
Proto se musíme podívat do tváře také této temné době dějin a zcela otevřeně mluvit o tom, o čem by člověk raději mlčel.
I když mnohé nepochopíme, musíme se ptát sami sebe:
Jaká naučení vyvodíme osobně i jako církev z holocaustu?
Za každou jednotlivou obětí se skrývá jméno, tvář, osud, člověk se svými touhami a nadějemi, Boží stvoření.
Nemohl se ten či onen člen naší církve vůči svému židovskému sousedu, židovskému bratru či židovské sestře zachovat jinak?
Mohl tu a tam prolomit nařízené mlčení?
Pomohli tam, kde byla pomoc možná?
Neměli pomoci více, mluvit jasněji a vystupovat odvážněji?
Kde byl protest "celým srdcem"?
Jistě, dnes je snadné klást takové otázky.
Měli bychom však proto mlčet?
Alexandr Solženicyn vyslovuje ve své knize "Souostroví Gulag" názor:
"Když zlo zamlčíme a hluboko v sobě pohřbíme tak, že se nikdy nevynoří na povrch, zasadíme ho a v budoucnosti tisícinásobně vyklíčí."
Osobní selhání i společné selhání církve se ozřejmí v zrcadle těchto otázek.

Objevujeme však také členy církve adventistů, kteří odvážně pomáhali pronásledovaným Židům, nemlčeli nebo neodvraceli zrak; přesto se vždy znovu při pohledu zpět vnucuje zdrcující poznání, že bylo příliš málo "spravedlivých", málo těch, kteří "otevřeli svá ústa za němého" a zastali se "práva všech postižených" (Př 31,8), a příliš mnoho těch, kteří mlčeli, přihlíželi nebo se odvraceli, aby neviděli.

Otřesné případy selhání
Židovka a adventistka Sarah Frieda Nagelbergová pocházela z Haliče a v roce 1898 se přistěhovala do Rakouska.
Tato výšivkářka a obchodnice se suknem se v roce 1930 připojila k adventistům v Dornbirnu.
V roce 1935 sestra Nagelbergová těžce onemocněla a nemohla již vydělávat.
Naprosto bez prostředků ji přijali v katolickém zaopatřovacím ústavu v Hohenemsu.
V roce 1940 ji začalo vyšetřovat gestapo.
S. F. Nagelbergová udala do protokolu, že neví, zda je ještě vedena jako členka adventistické církve.
Adventisté s ní přerušili kontakty. V roce 1942 byla nemocná, osamělá a pomoc postrádající sestra deportována do vyhlazovacího tábora, kde zahynula.
Židovský bratr Wilhelm Jokel z Vídně v roce 1938 prohlásil: "Jako vystrašená zvěř hledáme úkryt."
Jokel, který byl tehdy od svých 33 let členem církve adventistů, prosil vedení církve ve Vídni o pomoc; byl však odmítnut s odůvodněním, že se o něj má postarat židovská náboženská obec.
O jeho dalším osudu nevíme nic bližšího.
Adventistický kazatel a teolog Hermann Kobs byl propuštěn ze služby v Lipsku, protože židovskému bratru, který byl na základě svého původu vyloučen z církve adventistů, umožnil navštívit bohoslužbu.
K propuštění dalo podnět vedení církve a oficiálně prohlásilo tento krok za opatření v zájmu opatrnosti.
V roce 1942 byl Kobs zatčen pro svůj přátelský postoj k Židům. Po více než roce nucených prací byl osvobozen.
Známe několik případů, kdy se představitelé církve veřejně distancovali od členů církve nebo od akcí zrcadlících přátelský postoj k Židům nebo přímo odmítali adventisty židovského původu, protože měli strach, že budou v případě sympatií nebo prokázané pomoci nacistickými úřady potrestáni jako "nepřátelé lidu". Úřední označení tohoto druhu by nepochybně mělo negativní dopad na celé společenství.
Svěcení soboty a odmítání "nečistých" pokrmů posunovalo adventisty v pohledu úřadů už tak do nebezpečné blízkosti Židů.

V roce 1939 vyslýchalo gestapo v Brně vedoucího adventistického nakladatelství Franze A. Ludwiga, jehož manželka Frieda byla Židovka.
Vedení církve v Praze se poté distancovalo od svého dlouholetého spolupracovníka tím, že ho propustilo.
O dva roky později následovala výzva vyloučit všechny židovské a "se židovstvím spřízněné" členy z církve adventistů.
Výbor sboru v Brně se proti této výzvě postavil.
Avšak bez vědomí a souhlasu místního sboru bylo přímo z Prahy prosazeno vyloučení devíti členů brněnského sboru, aniž by s nimi o tom někdo jednal.
Na dveře adventistických objektů v Brně, Praze a Olomouci byla umístěna dvojjazyčná tabulka: "Židům zakázáno".
Krátce po vyloučení devíti členů církve byla odvlečena židovská sestra Frieda Redlichová do polského koncentračního tábora. Nikdo z kazatelů nebo členů církve ji po jejím zatčení nenavštívil, aby jí dodal odvahu. Kontakt se členy židovského původu vedení církve zcela přerušilo. V adventistickém církevním časopise "Hlasatel Pravdy" se pak v roce 1942 objevila pod titulkem "Mějte v patrnosti" zpráva, že bylo pozastaveno zasílání tohoto časopisu a biblických úkolů Židům a židovským míšencům. Frieda Ludwigová a její muž přežili holokaust i přes nucené práce a věznění v koncentračním táboře.
Nejvíce ji bolelo jednání vlastních souvěrců.
Vyhranění vztahů až k vyloučení z církve, neprokázaná pomoc a nedostatek účasti měly za následek smrt mnoha příslušníků církve.

Riga 1943
Hlavní město Lotyšska tehdy patřilo k nejdůležitějším židovským střediskům v Evropě. Z přibližně 43 000 Židů v Rize přežilo nacionálně socialistické "konečné řešení" pouze 175 osob.
V žádném jiném městě, které okupovaly německé vojenské oddíly, nebylo podle dosavadních poznatků tolik adventistů, kteří byli ochotni pomáhat Židům, jako v Rize.
Mezi statečnými pomocníky bylo také mnoho členů církve německé národnosti.
Ti všichni budovali od roku 1943 vlastní síť pro záchranu Židů, které několik měsíců bez ohledu na riziko ztráty vlastního života a vlastní bezpečnost schovávali ve svých domácnostech.
Některé z nich známe jménem: sestry Eugenie a Katrin Apogaovy, Schibová, Schenková, Margaret a Alexandra Klebaisovy, bratr a policista Janis Stebbers, stejně jako rodina Willumsonova a Ivanenkova.
Židé, kterým pomáhali, nebyli členy církve adventistů.
Znalec talmudu Izaks Kleimanis, kterého schovávaly ruské sestry Apogaovy spolu s tříletým židovským chlapcem po 14 měsíců ve svém jednopokojovém bytě, byl natolik ovlivněn nezištnou obětavostí těchto dvou adventistek, že se v roce 1949 připojil k adventistické církvi a později působil jako adventistický kazatel v Lotyšsku.
Mezi nejstatečnější adventistické bojovníky proti vyvražďování Židů patří maďarský kazatel László Michnay (1893-1965).
Strom, který zasadili v roce 1981 na jeho počest v "Aleji spravedlivých" v parku Yad Vashem v Izraeli, připomíná jeho nekompromisní odpor.
V roce 1942 ostře odsoudil ve známém politickém časopisu "Fuggetlenség" (Nezávislost) pronásledování Židů ve své zemi: "Ani Bůh, ani maďarská vlast nemohou odpustit takový hřích."
V roce 1943 kázal veřejně v ústřední adventistické modlitebně v Budapešti, v ulici Székely Bertalan, proti rasové nenávisti: "Jen tehdy následujete věrně Pána Ježíše, když přijmete Židy pod svou ochranu!"
Michnay sám schovával více než 50 Židů. Všichni přežili holokaust.
Známý maďarský básník Andor Peterdi, kterému Michnay rovněž zachránil život, uchoval památku na milosrdenství a odvahu tohoto kazatele a jeho ženy v básni:
"Jako štvaná zvěř jsem nevěděl, kam mám utéci,... ale tvoje ruka mě pohladila, tvoje laskavé slovo mě utěšilo."
Michnay byl vícekrát policejně vyslýchán, jako zázrakem se však vždy vrátil na svobodu. Právě tak statečně a odhodlaně jako on si počínal i maďarský adventista Zoltán Kubinyi.
Jako důstojník židovského pracovního praporu osvobodil asi 140 židovských vězňů, sám ale zemřel v sibiřském pracovním táboře.
O jeho činech se veřejnost dozvěděla teprve počátkem 90. let.
Pravděpodobně nejslavnějším adventistickým ochráncem Židů byl legendární Jean H. Weidner (1912-1994), syn adventistického kazatele z Bruselu.
Weidner v r. 1942 založil podzemní organizaci "Síť Holandsko - Paříž". Prostřednictvím této "sítě uprchlíků", která pravidelně organizovala útěky do Švýcarska a Španělska, se podařilo Weidnerovi a jeho pomocníkům do konce války zachránit asi 800 Židů a 200-300 dalších ohrožených osob. Přes 150 spolupracovníků organizace gestapo postupně zatklo, 40 z nich zemřelo na následky vazby nebo bylo popraveno. K obětem patřila také Weidnerova sestra Gabrielle a adventistický kazatel Paul Meyer. Meyer byl zatčen v roce 1944 v Lyonu pochopy velitele SS Klause Barbieho a zemřel v koncentračním táboře Dachau.
Také Jean H. Weidner byl opakovaně zatýkán a mučen, ale vždy znovu vyvázl.
V květnu 1944 v Toulouse, večer před svou popravou, skočil z okna třetího patra policejního vězení a podařilo se mu znovu uniknout. Později obdržel za svou činnost nejvyšší státní vyznamenání. V roce 1963 ho poctila vláda Izraele zapsáním jeho jména do zlaté knihy hrdinů Jeruzaléma. Při otevření muzea ho-lokaustu ve Washingtonu D. C. v roce 1993 patřil Weidner mezi sedm čestných hostů, kteří zapálením svíce připomněli záchranu Židů. O rok později bylo na jeho počest v adventistické Atlantic Union College u Bostonu zřízeno pamětní místo a muzeum s archivem. (The John Henry Weidner Center for Cultivation of the Altruistic Spirit).

Bolestné poznání I přes tyto příklady solidarity zůstává náš rozum stát nad četnými případy neposkytnuté pomoci a nad neprojeveným "protestem srdce".
Povzbuzující příklady nechápeme jako vyvážení nedostatků, nebo dokonce za přikrašlování vlastní minulosti.
Pociťujeme bolest, lítost a stud nad tím, co jsme zanedbali, úctu a obdiv k jednotlivým případům chrabrosti, bezradnost a žal nad tím, co přesahuje naši lidskou schopnost chápat.
Dramatičnost práce se vzpomínkami a pátrání po historických stopách by však především mělo zabránit tomu, aby se podobné tragédie opakovaly. A nejen to, ve vzpomínkách lze také zajistit místo všem pokořovaným, pronásledovaným a usmrceným a projevit jim, byť malým dílem, část pocty, kterou jim prokázal sám Bůh.
Církev adventistů se během doby nacionálního socializmu stala dlužníkem Židů.
Toto poznání nás zpokorňuje.
Proto nechceme pouze vzpomínat, ale současně vyznáváme: "Zhřešili jsme a provinili se ... nakloň, Bože, své ucho a slyš, ... vždyť ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování. " (Da 9,5.18)
Dr. Daniel Heinz, vedoucí Institutu dějin adventizmu ve Friedensau

ADVENT 06/2001, plná nezkrácená verze.