DĚJINY HOLOCAUSTU
V KOSTCE

Pro Hitlera válka začala ve skutečnosti až 22. června 1941. V té době totiž mohl zahájit nejen velký demoliční program pro německou expanzi na i východě, ale i rozsáhlou genocidu. Vlastní střed událostí a cíle této taktiky nejsou zcela jasné ani dnes; svědčí to o trvalém proměnlivém chaosu v Hitlerově hlavě a o anarchii nacistické organizace. Už 7. října 1939 ustanovil Hitler tajným dekretem Himmlera do nové funkce říšského komisaře pro i německou národnost a uložil mu, aby provedl rasové očištění východu
I a připravil přesidlovací program. Už tehdy bylo zavražděno mnoho polských židů. Není přesně známo, kdy Hitler nařídil zahájit "konečné : řešeni, ani jaký byl vlastně jeho rozsah a záměr; všechny příkazy dával ústně. V březnu 1941 svolal Himmler první poradu o genocidě a oznámil, že cílem plánovaného ruského tažení je "vyhubit třicet miliónů slovanského obyvatelstva".
Koncem téhož měsíce Hitler sám upozornil i důstojníky na vyhlazovací úderné odd1y (Einsatzgruppen), které budou postupovat v týlu německé armády. O dva dny později, 2. dubna, si Alfred Rosenberg po dvouhodinové rozmluvě s Hitlerem poznamenal do svého deníku: "Tohle nechci zapisovat, ale nezapomenu to." Vyhlazovací jednotky SS začaly pracovat současně s invazí a do konce roku 1941 zavraždili na 500.000 ruských židů (i jiných Rusů). Většinou je postříleli. Klíčovým dokumentem genocidy je však zřejmě příkaz, který dal Gtiring (Vůdcovým jménem) 31. července 1941 Himmlerovu zástupci a šéfu Sicherheitsdienstu ; Reinhardu Heydrichovi, jemuž Hitler říkal "muž se železným srdcem". Mluví se v něm o totálním řešení (Gesumtksung) a konečném řešení (End tdsung) "židovské otázky". Gtiring definoval Heydrichovi pojem "konečný" ústně ve smyslu Hitlerových ústních příkazů: podle výpovědi Adolfa Eichmanna, Heydrichova zástupce, který byl souzen v roce 1961, to znamenalo "plánovitou biologickou likvidaci židovské rasy ve východních územích". Zahájení akce bylo stanoveno na duben 1942, aby byl čas na připrav. Výkonnou poradu, kde se pod vedením Heydricha projednávaly podrobnosti, svolal Eichmann na 20. ledna 1942 do Wannsee. Dnes už víme o nacistických vražedných metodách dost. Od června 1941 Rudolf Hoess, velitel koncentračního tábora "A" v Osvětimi-Brzezince, zkoušel podle Himmlerových příkazů různé způsoby. Střílet vězně byla pomalá a špinavá práce. Kysličník uhelnatý také působil příliš dlouho. V srpnu 1941 použil Hoess pro další pokus 500 sovětských zajatců a provedl hromadnou vraždu cyklonem B. Vyráběla ho jako odhmyzovací prostředek filiálka I. G. Farben firma Degesch. Hoessovi, když objevil cyklon B, prý "spadl kámen ze srdce". Esesáci pak objednali obrovské množství plynu s výhradou, že musí být vynechána "varovná" složka, která upozorňuje na jeho jedovatost. Následkem toho se v letech 1942-4 příjmy I. G. Farben zdvojnásobily a nejméně jeden z jejích ředitelů věděl, nač se plynu používá. Výrobce se však zmohl pouze na protest, že vynechání varovného zápachu by mohlo ohrozit jeho patent. Konečné řešení" probíhalo od jara 1942. Poprvé byl plyn použit " v Belsenu. Tento koncentrační tábor měl kapacitu 15.000 mrtvých denně. Další měsíc začal fungovat Sobibor (20.000 denně), Treblinka a Majdanek (25.000) a Osvětim, kterou Hoess nazval "největším vyhlazovacím zařízením všech dob". Doklady o genocidě je nesmírné množství. Čísla jsou neuvěřitelná. V prosinci 1941 měl Hitler v moci 8,700.000 židů. Z nich do jara 1945 povraždil nejméně 5,800.000: 2,600.000 z Polska, 750.000 z Ruska, 750.000 z Rumunska, 402.000 z Mad'arska, 277.000 z Československa , 180.000 z Německa, 104.000 z Litvy, 106.000 z Holandska, 83.000 z Francie, 70.000 z Lotyšska, po 65.000 z Řecka a z Rakouska, 60.000 z Jugoslávie, 40.000 z Bulharska, 28.000 z Belgie a 9.000 z Itálie. V Osvětimi, kde zahynuly 2 milióny osob, se vraždění provádělo jako velkokapacitní průmyslový proces. Německé firmy soutěžily v nabídkách na "zpracovatelské jednotky" , které musely mít "výkon 2.000 těl za 12 hodin". Pět pecí dodala německá firma Topt a spol. z Erfurtu. Plynové komory projektovala pod názvem "umrlčí sklepy" německá zbrojařská akciová společnost na základě specifikace požadující "neprodyšně uzavíratelné dveře s gumovým těsněním a průzorem z dvojitého osmimilimetrového skla typ 100/192". Terén nad umrlčími komorami měl udržovaný trávník přerušovaný betonovými hřiby k zamaskování šachet, jimiž "zdravotníci" sypali dolů ametystově modry cyklon B. Vězni určení k likvidaci byli posíláni do plynových komor pod záminkou, že to jsou lázně, kde se budou koupat, a v první chvíli si nevšimli plynu vycházejícího z dírkovaných kovových sloupů:
Pak ucítili plyn a nastal úprk od smrtonosných sloupů. Nakonec se všichni natlačili k obrovským kovovým dveřím s malým okénkem, kde utvořili lepkavou zkrvavenou pyramidu promodralých těl, která se ještě ve smrti šplhala a drápala jedno přes druhé. O pětadvacet minut později elektrické vývěvy vysály otrávený vzduch a nastoupilo židovské Sonderkommando v plynových maskách a gumových holinkách s hadicemi. Jejich prvním úkolem bylo spláchnout krev a fekálie a rozebrat háky a provazy hromadu spletených těl. Pak začalo příšerné pátrání po zlatě, vyráženi zubů a odstraňování vlasů, které Němci považovali za strategický materiál. Mrtvoly pak nastoupily cestu výtahem nebo železničními vagóny do pecí a mlýnů,jež spečené části rozdrtily na jemný popel, který potom nákladní auta sypala do řeky Soly.
Z úsporných důvodů bylo často použito nedostatečné množství dosti drahého plynu, takže zdravé oběti upadly pouze do bezvědomí a byly pak spalovány zaživa.
Jako většina nacistických akcí i "konečné řešení" degenerovalo na administrativní zmatek, kde levice neví, co dělá pravice. Podobně jako v sovětských koncentračních táborech vnitřní organizaci ovládali profesionální zločinci, obávaní kápové. Eichmannovi a Hoessovi se postupně vymklo všechno z rukou. Celá myšlenka koncentračních táborů měla zásadně protichůdné cíle. Hitler chtěl vyvraždit židy (a mnoho jiných skupin) za každou cenu. Vztekle odmítal stížnosti vojenských odborníků, že zásobování zoufalých bojů na východní frontě zdržují transporty miliónů vězňů z jednoho konce Evropy na druhý (vlaky mívaly až sto dobytčích nebo jiných vagónů a byly přecpány desítkami tisíc osob). Himmler naopak chtěl rozšířit svůj esesácký "stát ve státě" na obrovskou průmyslovou a budovatelskou říši, která by během války stále větší měrou zajišťovala zásobování armády a po válce se věnovala Hitlerovým osídlovacím plánům na východě, kde mělo být umístěno 150 miliónů lidí. Tento druhý úkol by trval dvacet let a vyžadoval by práci 14,450.000 otroků s přípustnou úmrtností 10%.
Toto číslo není tak fantastické, jak se zdá. V srpnu 1944 pracovalo jen v německém průmyslu 7,652.000 cizinců; z toho bylo 1,930.000 válečných zajatců a přes 5.000 osob nasazených či deportovaných na nucené práce.
Himmler chtěl využít válku k vytvoření základu své otrokářské říše a proto neměl zájem na zabíjení židů, pokud mohli pro něj pracovat a pokud mohl za jejich dřinu v koncentračních táborech dostat pro esesácké pokladny slušné peníze od Kruppa, Siemense, I. G. Farben, Rheinmetallu, Messerschmidta, Heinkela a jiných velkých firem. Koncem roku 1944 bylo různým průmyslníkům "pronajato" přes 500.000 vězňů. Kromě toho měl Himmler ještě vlastní továrny, kde často pracovali "ulití" židé, jejichž existenci Hitlerovi zatajil.
Himmler řešil tento problém kompromisně: zapojil tábory smrti do průmyslové výroby a dřel a využíval vězně tak dlouho, až už byli vhodní jen pro plynové komory. Osvětim zaujímá v této příšerné historii zvlášť potupné místo nejen pro svůj gigantický rozsah, ale i proto, že byla úmyslně vybrána pro takový kompromis. Založili ji esesáci společně s I. G. Farbenjako podnik pro výrobu syntetického kaučuku a benzínu. Rozsáhlý kombinát se skládal z původního koncentračního tábora A-l, dále z vyhlazovacího zařízení A-2 v Brzezince. A-3 byl závod Buna na výrobu umělého kaučuku a benzínu a A-4 koncentrační tábor I. G. Farben v Monovicích. I. G. Farben měla zvláštní "odbor pro Osvětim" s hasiči a táborovou policií ozbrojenou karabáči; vedení si však stěžovalo na hluk a časté bití, které prováděli kápové, a žádalo, aby se tyto úkony odbývaly ve vlastním koncentračním táboře a nikoli na pracovišti.
Když přijely vlaky s vězni, nastalo třídění: zdraví byli posláni do Monovic, slabí, nemocní, ženy a děti šli rovnou do tábora smrti. Dělníci v monovické Buně začínali ve 3 hodiny ráno; museli se pohybovat poklusem, i když tahali těžká břemena, a při práci byli omezeni na úsek deseti čtverečních metrů. Přestávky na odpočinek neexistovaly, a kdo opustil svůj úsek, byl zastřelen pro "pokus o útěk". Každý den se trestalo bitím, několikrát za týden byly popravy oběšením. V poledne dostávali vězni polévku z brambor a řípy, večer kus chleba. Vedoucí nucených prací Fritz Saukel vydal ustanovení: "Každého je třeba živit, umístit a zacházet s ním tak, aby byl co nejvíc využit při minimální režii." Vězni na tom byli ještě hůř než otroci: jen v Osvětimi se jich 25.000 doslova udřelo k smrti. Každé ráno dozorce přidělující práci vybíral nemocné do plynu. I.G.Farben vedla záznamy včetně závěrečných pokynů: Nach Birkenau (Brezinka). Prdměrný úbytek váhy byl 3 až 5 kg týdně, takže normálně živený člověk mohl nahrazovat ztráty ze svých tělesných - zásob nanejvýš po dobu tří měsíců (déle než ve většině ruských táborů stejného typu). Vězni spotřebovali svou váhu a nakonec umírali vyčerpáním. Historik Borkin napsal:
I. G. Farben snížila lidskou práci na spotřební surovinu, z které se dá systematicky extrahovat minerál života. Když pak už žádná energie nezbyla, živý odpad byl transportován do plynových komor a spalovacích peci vyhlazovacího tábora v Brzezince, kde ho esesáci znovu zapojili do německého válečného hospodářství - zlaté zuby Říšské bance, vlasy na matrace a tuk na mýdlo.
Skrovné svršky, které si mrtví přinesli do Osvětimi, byly "úředně zkonfiskovány" a poslány do Německa. Za šest týdnů, od 1. prosince 1944 do 15. ledna 1945, to bylo 222.269 mužských obleků včetně spodního prádla, 192.652 ženských šatů a 99.922 souprav dětského oblečení. Přes všechno toto hrůzné a sprosté škrtilství, které charakterizuje totalitní stát, Osvětim byla naprosté hospodářské fiasko. Vyrobila jen velmi málo syntetického benzínu a vůbec žádný butadien-styrenový kaučuk.
V obecném rámci genocidy, jíž padly za obět' milióny Poláků, Rusů a židů, se vyskytlo mnoho bizarních forem krutosti. Himmlerovým výnosem Lebensborn z 28. října 1939 se zřizovaly chovné statky pro ideální árijce a pracovnice SS pátraly v koncentračních táborech po dětech árijského typu a posílaly je do těchto institucí, neboť "ještě za současné generace se obyvatelstvo Říše mělo stát národem 120 miliónů germánských duši". Himmler, který obdivoval štíhlou postavu lorda Halifaxe, nařídil, aby německé "plemenné samice" dostávaly ovesnou kaši: Angličané, zejména anglická šlechta, se živí převážně tímto druhem potravy.... Považuje se to za velmi správné. Právě tito lidé, muži i ženy, vynikají štíhlou postavou. A proto by si matky v našich domovech měly zvyknout na poridž a dávat ho svým dětem. Heil Hitler.
Na druhé straně spektra 350 doktorů SS (na každých 300 lékařů v Německu připadal jeden) provádělo v koncentračních táborech pokusy na vězních. Dr. Sigmund Rascher jich například v Dachau při svých pokusech s nízkou teplotou zavraždil stovky a žádal, aby byl přeložen do Osvětimi: "Tamější tábor je tak rozsáhlý, že má práce vzbudí méně pozornosti. Protože zmrazované osoby křičí!" Polské dívky, kterým se říkalo "pokusní králíci", byly k vůli sulfonamidovým testům infikovány gangrénou. Velké množství ruských vězňů bylo sterilizováno rentgenovými paprsky. V Sachsenhausenu dávali injekce viru hepatitidy, v Ravensbricku, což byl koncentrační tábor jen pro ženy, vstřikovali do dělohy za účelem sterilizace tekutinu působící záněty, na katolických kněžích v Dachau se dělaly pokusy s flegmónou, v Buchenwaldu se očkovalo tyfovým bacilem, dělaly se pokusy s transplantací kostí a u cikánů s nuceným pitím mořské vody. V Oranienburgu byli vybraní židé posláni do plynu, aby Himmler získal pro svou sbírku koster "židobolševické komisaře, kteří představují odporné, avšak charakteristické vlastnosti podčlověka".
V určitém smyslu byl tento "zločin bez jména", jak ho nazval Churchill, zločinem celého národa. Genocida i přes svůj obrovský rozsah byla od začátku do konce programem utajovaným. Hitler se o ní nezmínil ani jednou, dokonce ani v nekonečných bombastických tirádách, které jsou předmětem jeho Rozhovorů a jiných dokumentů. Se sadistickým zaujetím sledoval v červenci 1944 brutální masakrování spiklenců a znovu a znovu si dával promítat film o jejich řeznických popravách, ale koncentrační tábory, natož tábory smrti, nenavštívil nikdy. Jeho obrovská nenávistná vůle uvedla celou akci do pohybu a udržovala ji v chodu, dokud se její účel v podstatě nesplnil. Ale byla to nenávist abstraktní. Jako by měl strach, že i jeho silná vůle by se rozložila, kdyby ty milióny odsouzených shlédl na vlastní oči: že by nedokázal provést to, co považoval za největší službu německé "kultuře". Nad vražděním urozených generálů, které znal a kterými pohrdal, slintal blahem; tak likvidace celých etnických, rasových a náboženských skupin byla pouhou nechutnou povinností. Lenin se choval naprosto stejným způsobem. také Stalin, který se rád díval nepozorován na trápení svých bývalých soudruhů v soudní síni, nikdy nenavštívil vězeňské cely v Lubjance ani nevkročil do táborů smrti.
Celý program genocidy byl na všech stupních, počínajíc Hitlerovým mlčením až po nejnižší šarže, poznamenán nevysloveným a nevýslovným pocitem viny. Dokonce i Himmler, tento archetyp kněžourského revolucionáře, který dohlížel na všechny podrobnosti zločinu, navštívil Osvětim jen dvakrát. Jako všechny totalitní systémy i nacisté si vytvořili lživou hantýrku, aby zamaskovali konkrétní hrůzy mravního relativismu. Pro vraždy používali esesáci výrazů jako "zvláštní zacházení" "(Sonderbehandlung)", "nové osídlení", "generální linie", "akt svrchovanosti mimo soudní pravomoc" a především "poslat na východ". Jako u vražd v roce 1934, které byly hlavním zločinem, jenž pak zplodil další kolosální zločiny, národ propadl spikleneckému mlčení. 4. října 1943 řekl Himmler generálmajorům SS: "Mezi sebou o tom můžeme mluvit zcela otevřeně - ale veřejné se o tom zmiňovat nebudeme." Jako bylo v roce 1934 jejich povinností "postavit kamarády, kteří sešli ze správné cesty, ke zdi a zastřelit", tak je ted' jejich povinností "vyhladit židovskou rasu": O vraždách v roce 1934 se veřejně nemluvilo a stejně i ted'je třeba mlčet. 29. května 1944 sdělil gauleitrům, že do konce roku musí být všichni židé mrtví:
Víte o tom ted'všechno a raději si to nechte pro sebe. Snad někdy později, o hodně později, bychom mohli uvažovat, řekneme-li o tom německému lidu něco víc. Ale myslím, že raději ne! Odpovědnost jsme vzali na sebe my, jak za myšlenku, tak za její provedení, a mám za to, že by tohle tajemství mělo s námi jít do hrobu. Bezpečnostní opatření týkající se táborů smrti byla proto velmi důmyslná. Manželka německého důstojníka, která na jedné železniční křižovatce nastoupila omylem do vlaku smrti, musela také do plynu, aby neprozradila, co viděla. Z Osvětimi nevyvázl živ nikdo; teprve v srpnu 1944 se odtud podařilo uprchnout dvěma slovenským židům. Ale i tak milióny Němců věděly, že se s židy děje něco hrozného. Jen u SS bylo 900.000 osob. Bezpočtu Němců slyšelo a vidělo dlouhé vlaky rachotící nocí a věděli, co to znamená, jak dosvědčuje jeden dochovaný výrok: "Zatracený židáci - ani v noci nenechají člověka vyspat." Otrokářský systém zasahoval hluboko do německé průmyslové výroby. Už v letech 1916-18 využívali Němci, jak jsme se zmínili, otrocké práce a dřiny do úplného tělesného vyčerpání; byla to reakce národa na válku, podstatná část "válečného socialismu", který Lenin tolik obdivoval. Rasové šílenství bylo v německé kultuře hluboce zakořeněno a libovaly si v něm celé generace intelektuálů. Bylo dávno před Hitlerem a u srovnání s jeho intenzitou se Hitler jevil jako trpaslík. S odstupem čtyřiceti let je těžké zhodnotit sílu a všudypřítomnost bílého rasismu a zejména antisemitismu (který nebyl rozšířen jen v Německu). Lze však říci, že v jistém smyslu to byl právě německý národ, který chtěl cíl; a Hitler; který svou vůlí prosadil prostředky.
Zase v jiném smyslu měl zločin spolupachatele po celém civilizovaném světě. Útvary SS měly 150.000 neněmeckých členů. Nejstrašnější masakry Poláků prováděla například esesácká divize 6.500 běloruských válečných zajatců. Hitler nacházel často ochotné spolupracovníky při pronásledování neněmeckých židů. Je paradoxní, že pro židy bylo v Evropě nejbezpečnějším místem právě fašistické Španělsko, Portugalsko a Itálie, dokud tam Hitler nezavedl loutkovou vládu. Nejnebezpečnější byla Francie, kde Pétainova kolaborantská vláda, antisemitská od samého začátku, persekvovala židy čím dál tím víc. Byly dva druhy francouzských židů: jednak asimilovaní Sefardové a Alsasané, jednak přistěhovalci a uprchlíci. V listopadu 1941 zřídil Pétainův režim takzvanou Union Générale des Israelites de France, v níž pracovali převážně židé první skupiny a jež představovala byrokratickou mašinérii na posílání druhé skupiny do koncentračních táborů miniaturní židovský kolaborantský stát ve velkém státě kolaborantů . Pétainův režim vskutku také horlivě spolupracoval při nahánění nedomorodých židů do táborů smrti; a tvrzení, že chránil vlastní židy, je lež, protože Francie .předala nacistům 76.000 židů (přežilo z nich méně než 2.000) a z toho byla třetina rodilých Francouzů. Mezi zavražděnými bylo 2.000 dětí pod šest a 6.000 dětí pod třináct let.
Stín viny se šířil ještě dál. V letech 1933-9, kdy Hitler ještě neuzavřel definitivně hranice a židé mohli uprchnout, je nikdo nechtěl. Doslova všechny evropské vlády se potýkaly s problémem antisemitismu a měly strach, že se situace ještě zhorší. Británie uzavřela až dosud otevřené dveře do Palestiny, poněvadž se bála Arabů: roku 1939 omezila Bílá listina židovské přistěhovalectví na 75.000 po dobu pěti let. Roosevelt jako obyčejně projevoval židům velké sympatie slovy, ale prakticky neudělal nic, aby jim pomohl do Ameriky. První zprávy o genocidě došly na Světový židovský kongres v Lausanne v srpnu 1942. Dokonce i židovští úředníci, nezvyklí na hrůzy, se nejprve tvářili skepticky. V dubnu 1943 se anglo-američtí představitelé při jednání na Bermudách dohodli, že ani Angličané ani Američané nepodniknou nic na pomoc židům a že se za to nebudou vzájemně kritizovat , byl to jakýsi pakt proti výčitkám svědomí. Už v srpnu 1943 bylo známo a zveřejněno, že zahynulo v koncentračních táborech 1,702.500 židů.1. listopadu Roosevelt, Stalin a Churchill společně varovali představitele Německa, že budou za tyto zločiny souzeni. 24. března 1944 vydal Roosevelt další veřejné varování. To ale bylo všechno. Ačkoli Amerika měla prostor i potraviny, nebyla ochotna jim poskytnout asyl. Jediný Churchill byl pro to,aby se něco dělalo, at' to stojí, co chce. Ale byl přehlasován ostatními ministry v čele s Anthony Edenem, jehož sekretář si poznamenal: "Bohužel je A. E. v otázce Palestiny neoblomný. Miluje Araby a nenávidí židy." 6. července 1944 Chaim Weimann, předseda Světové židovské agentury prosil Edena, aby spojenecké bombardéry zastavily deportaci maďarských židů, kteří byli tenkrát zpopelňováni v počtu 12 000 osob denně. Churchill zaprotokoloval: "At' Air Force podnikne všechno, co je v jejích silách, a v případě potřeby se odvolejte na mě: Ale nestalo se nic; a není jasné, zda by se bylo něčeho dosáhlo bombardováním.
Touto dobou však bylo většina židů už po smrti. Ti, co přežili, chtěli už jen důkaz, že na ně civilizovaný svět nezapomněl: "Neprosili jsme o život," řekl jeden z nich, "v ten jsme už nedoufali, ale o pomstu, o lidskou důstojnost, o potrestání vrahů." Židé žádali, aby byla pranýřována neobyčejná obludnost zločinu. Nelze říci, že dosáhli zadostiučinění, at'od Němců samotných, kteří měli aspoň uznat svou společnou vinu, nebo od Spojenců. Historie potrestání německých válečných zločinů je skoro stejně složitá a zmatená jako zločiny samotné. Ježto Stalin věřil - jako kdysi Lenin - že výsledkem války bude sovětské Německo, vyjadřoval se o německé vině ve svých veřejných projevech se záměrnou zdrželivostí a měl své západní stoupence k tomu, aby činili totéž. Soukromě smýšlel úplně naopak. Na teheránské konferenci vyčítal Churchillovi, že dělá rozdíl mezi představiteli Německa a obyčejnými lidmi. Také Erenburgovi a jiným spisovatelům nařídil, aby pro domácí potřebu psali do Pravdy, Rudé hvězdy a jiných novin útočné, silně rasisticky zaměřené články proti Němcům. Na Západě však bylo obecnou komunistickou linií hodnotit válečné zločiny politicky, nikoli morálně. Přední britský levicový novinář Victor Gollanz razil už v roce 1942 svým článkem Budou naše děti žít nebo zemřou? známou demagogickou frázi, že vinu na válce má především imperialismus: proto "vinen je každý z nás", ale kapitalisté víc než lidové masy.
V roce 1945 se Spojenci dohodli, že vedoucí nacisty postaví před soud a oběsí. U nižších funkcionářů však začaly záhy potíže. Rusové se dostali do hlavních táborů smrti první. Někteří z místních velitelů pak zmizeli, pravděpodobně aby pracovali pro přemožitele. Mezi nacistickými a sovětskými bezpečnostními složkami existovaly plodné vztahy odjakživa a po válce byly ochotně obnoveny. Himmler vždy obdivoval sovětské policejní metody (byl přesvědčen, že Stalin dělá rozdíl mezi mongolskou krví a Čingischánovými hordami) a jeho šéf gestapa, esesácký generál Müller, šel pravděpodobně pracovat pro NKVD. Mnoho pruských policejních úředníků, kteří sloužili Göringovi, postoupilo do vyšších funkcí v policii Německé demokratické republiky, jež vznikla po válce na Stalinův příkaz.
U Britů a Američanů přetrvávala snaha po spravedlivém potrestání déle, ale nakonec ji utlumil běh dějinných událostí. V době, kdy bylo v Norimberku (29. července 1948) odsouzeno vedení. I.G.Farben, začala berlínská blokáda, Německo stalo potenciálním spojencem a anglo-americkým cílem bylo vzkřísit ně ecký prilmysl. Tak napňldad Karl Krauch, který firmu znacizoval a osobně vybral Osvětim pro závod Buna, dostal jen šest let.