LIKVIDACE TRANSPORTU

Příštího dne ráno, krátce před sedmou hodinou, mi oznámili: "Za deset minut přijede první transport!" Skutečně za několik minut přijel první vlak ze Lvova. 45 vagónů s 6 700 lidí, z nichž bylo po příjezdu již l 450 mrtvých. Za malými, zamřížovanými okénky vyhlížely smrtelně bledé a ustrašené děti, v jejichž očích se zračila hrůza, za nimi ženy a muži. Vlak přijížděl do stanice. 200 Ukrajinců, kteří vstoupili do SS, otevřelo dveře a pohánělo svými koženými biči lidi, aby je dostali rychle z vagónů.
Velký tlampač neustále řval pokyny. Do naha vysvléct, vše odložit, i brýle a protézy.., Cenné věci odevzdat u přepážky bez potvrzení... Boty pečlivě .svázat... Malý čtyřletý hošík rozdával kousky motouzu. Boty byly určeny pro sběr a v obrovské hromadě, mnoho metrů vysoké by boty patřící k sobě nikdo nedal dohromady, kdyby nebyly svázány. Pak šly ženy a dívky k holiči a ti jim dvěma ne-bo třemi střihy ustřihli vlasy, které zmizely v pytlích od brambor.
"Jsou určeny pro zvláštní účely, pro ponorky, pro utěsňování a podobně vysvětlil mi SS-unterscharfiihrer, který tam měl dozor.
Pak se dal celý průvod do pohybu. Vlevo i vpravo ostnatý drát, na konci dva tucty Ukrajinců s puškami. V čele šlo děvče krásné jako obrázek. Šli kolem nás alejí, všichni nazí, muži, ženy, děti, invalidé bez protéz. Stál jsem s kapitánem Wirthem nahoře na rampě před komorami. Matky s nemluvňaty u prsou vystupovaly nahoru, váhaly -vstupovaly do komor smrtil
V rohu stál silný esesák a uklidňujícím hlasem pastora ubožákům vysvětloval:
"Ani vlas vám nebude na hlavě zkřiveni Musíte jen v komorách zhluboka dýchat, to otvírá plíce pro inhalaci. Je nutné, abyste se vystříhali nemocí a epidemií." Na otázku, co se s nimi stane, odpovídal:
"Ovšem, muži musí pracovat, stavět domy, silnice, ale ženy pracovat nemusí. Jen když se jim to hodí, budou pracovat v domácnosti nebo vypomáhat v kuchyních.
V některém z těchto ubožáků vzplanul ještě jednou malý paprsek naděje, který stačil k tomu, že bez odporu vkročil do plynové komory. Většina však poznala oč jde. Prozradil jim to typický zápach!
Pak vystoupili po schůdkách a uzřeli hrůznou pravdu. Nahé matky s dětmi u prsou, malé nahé děti, dospělí, ženy, všichni nazí - váhali, ale většinou mlčky vcházeli do komor smrti nezadržitelně tlačeni zadními, které poháněly svištivé rány kožených bičů esesáků.
Jedna žena - asi čtyřicetiletá - s nenávistí planoucí-má očima volala po krvavé odplatě vrahům. Dostala od Wirtha pět nebo šest ran bičem do obličeje, potom i ona zmizela v plynové komoře.
Mnozí se modlili. Modlil jsem se s nimi. Ustoupil jsem do kouta a křičel hlasitě k svému i jejich Bohu. Přál jsem si jít s nimi do komory, skončit jejich smrtí. Nalezli by pak uniformovaného esesmana v komoře. Byla by to nešťastná náhoda a bez ohlasu by zanikla. Ne, ještě nesmím, říkal jsem si. Ještě musím zvěstovat, co jsem zde zažil.
Komory se plnily. Dobře nacpat, tak poroučel kapitán Wirth. Nazí lidé si stáli vzájemně na chodidlech. Asi 700 až 800 lidí na 25 čtverečních metrech v 45 kubických metrech! Esesáci je namačkali na sebe tak těsně, jak jen to bylo možné. Dveře se zavřely.
Zatím ostatní čekají nazí venku pod širým nebem. Říkali mi: "V zimě se to dělá také takl" "Přece si úženou smrt!" namítl jsem. "Proto sem přece přišli odpověděl mi v hamburském dialektu jakýsi esesman.
Teď jsem již pochopil, proč se celé toto zařízení nazývá Heckenholtova nadace. Heckenholt obsluhoval nafto ve motory; byl to mechanik a technik, který budoval tato zařízení.
Usmrcoval lidi výfukovými plyny. Ale naftový motor nefungovali Přišel Wirth. Bylo vidět, jak je mu to trapné, jak se bojí, že to nefungovalo právě v den, kdy Jsem byl přítomen a pozoroval nehodu. Ano, viděl jsem a pozoro val vše! A čekal jsem. Moje stopky přesně všechno zaregistrovaly - 50 minut, sedmdesát vteřin.
Diesel nenastartovaL Lidé čekali v plynových komorách. Marně! Bylo slyšet pláč a vzlykání. "Jako v synagoze, řekl sturmbannführer prof. dr. Pfannenstiel, ordinarius hygieny na universitě v Marburgu na řece Lahn, když naslouchal těsně u dřevěných vrat!
Kapitán Wirth zasadil svým jezdeckým bičíkem jedenáct nebo dvanáct ran do obličeje Ukrajinci, který má pomáhat unterscharjuhrerovi Heckenholtovi při startování motoru.
Po dvou hodinách a čtyřiceti devíti minutách naftový motor konečně nastartoval. Až do tohoto okamžiku žili lidé v těchto čtyřech komorách, čtyřikrát čtyři sta životů ve čtyřikrát čtyřiceti pěti kubických metrech!
Znovu uplynulo 25 minut. Mnoho bylo již mrtvo. Bylo to vidět malým okénkem, za nímž elektrické světlo na okamžik osvětlilo vnitřek komory. Po 28 minutách bylo na živu již jen několik lidí, po 32 minutách byli mrtvi všichni!
Na druhé straně otevřeli muži z pracovního oddílu dřevěné dveře. Slíbili jim za jejich hroznou a odpornou službu svobodu a podíl na cenných věcech, které naleznou. Jako čedičové sloupy stály vzpřímené mrtvoly stěsnány v komorách. Nebylo tam místečka, kam by se naklonily nebo padly. I ve smrti bylo ještě možno poznat rodiny, l ve smrtelné křeči se držely pevně za ruce. Jen násilím je od sebe odtrhávali, aby se komory uvolnily pro další dávku. Vyhazovaly namodralé mrtvoly - mokré potem, močí, zaplácené a potřísněné menstruační krví. Mrtvoly nemluvňat a dětí lítaly vzduchem.
Vládl tam horečný chvat. Jezdecké biče svištěly nad hlavami pracovních kolon. Dva tucty zubních lákám otvíraly železnými háky ústa a hledaly zlato. "Se zlatem na levo, bez zlata napravo." Další zubní lékaři vyráželi háky a kladivy zlaté zuby a korunky z čelistí.
Mezitím pobíhal kapitán Wirth. Byl ve svém živlu! Několik lidí z pracovního oddílu hledalo v rodidlech a v konečnících zlato, brilianty a cenné věci.
Wirth na mne volal. "Potěžkejte plechovku se zlatými zuby. To je za dnes a včera. Ani byste nevěřil, kolik denně nalezneme zlata a briliantů a dolarů. Přesvědčte se sám!"
Potom mne vedl ke klenotníkovi, který všechny tyto poklady hlídal, a všechno mi ukázal. Pak mi ještě ukázal dřívějšího vedoucího obchodního domu v západním Berlíně a houslistu. "Tamhle je kapitán staré c. k. rakouské armády, rytíř železného kříže I. třídy nyní je "lageráltesté" (nejstarší tábora) židovského pracovního oddílu," řekl mi můj průvodce.
Nahé mrtvoly byly odnášeny na dřevěných nosítkách do blízkých příkopů 100x20x12 m. Po několika dnech mrtvoly nabobtnaly, nadmuly se plyny a hromady se zvedaly o 2 až 3 m, ale po krátké době se propadly, takže na ně přihazovali další vrstvy. Pak na ně nasypali vrstvu hlíny a písku asi 10 cm vysokou, takže místy ještě vyčnívaly hlavy a ruce.
V jedné z takových jam jsem viděl, jak vězňové lezli po mrtvolách a pracovali. Říkali mi, že ti, kteří přijeli transportem již mrtví, byli nedopatřením pohřbeni v šatech. To se muselo napravit, protože šatů bylo třeba do sběru a cenné věci se nesměly pochovat s nimi. Ani v Belzci, ani v Treblince se nijak nenamáhali, aby zabité nějakým způsobem registrovali nebo počítali. Čísla, která udávali, byla jen odhadem podle počtu vagónů.
Čísla o počtu zabitých udávaná britským rozhlasem nesouhlasí. Ve skutečnost zde bylo zničeno na 2 500 000 lidí. A to nejen židé, ale také Poláci a Češi, kteří byli podle názorů nacistů biologicky bezcenní. Většina z nich zemřela anonymně. Komise takzvaných lékařů, byli to prostí mladí esesáci, jezdila auty po vesnicích a městech Polska a Československa, aby vyhledávala nemocné lidi kategorie III, kteří by už neměli žít, jen proto, že nemohli pracovat, a měli zmizet v plynových komorách.
Kapitán Wirth mne prosil, abych v Berlíně nedoporučoval změnu v provozu jeho zařízení a abych ponechal všechno tak, jak to je, prý se to už zaběhlo a velmi dobře osvědčilo. Dohlédl jsem sám, aby zakopali kyanovodík, protože údajně byl již v rozkladu.
Příští den, bylo to 19. srpna 1942, jsme odjeli autem kapitána Wirtha do Treblinky, vzdálené asi 120 km severovýchodně od Varšavy. Zařízení bylo podobné jako v Belzci, ale mnohem větší. Osm plynových komor a obrovské hory kufrů, bot, textilií a prádla.
Na naši počest byl uspořádán banket v typickém staroněmeckém a himmlerovském stylu. Profesor dr. Pfannenstiel zahajoval banket proslovem:
"Vaše práce je důležitým a užitečným posláním pro říši. Teprve když jsem viděl masy mrtvol, pochopil jsem velikost vašeho úkolu ..."
Jídla bylo hojnost. Na Himmlerův rozkaz měli esesáci ověření tímto úkolem tolik másla, masa a alkoholu, kolik snesli. Při loučení nám nabízeli mnoho kilogramů másla a lahví likérů ...
Autem jsme odjeli k vlaku do Varšavy, Když jsem se marně namáhal získat ve spacím voze lůžko, potkal jsem na chodbě tajemníka Švédského velvyslanectví barona von Otter. Protože všechna lůžka byla trvale obsazena, strávili jsme noc v chodbě lůžkového vozu. Ještě pod živým dojmem prožitých hrůz jsem vše vyprávěl baronu von Otter s prosbou, aby o tom podal zprávu své vládě a spojencům, neboť každý další den znamenal smrt a utrpení tisíců a desetitisíců lidí. Von Otter mne žádal o reference. Udal jsem biskupa dr. Otto Dibelia, Berlín-Lichterfelde-West, Briidevarg 2, a důvěrného přítele, faráře Martina Niemöl-lera, vůdce protestantského odbojového hnutí proti nacistům.
Potom jsem se setkal s baronem von Otter ještě dvakrát na švédském vyslanectví. Sdělil mi, že podál mezitím zprávu do Stockholmu, která podle jeho prohlášení měla značný vliv na švédsko-německé vztahy. Pokoušel jsem se podat o tom také zprávu papežskému nunciovi v Berlině. Ptali se mne, zda jsem voják, načež se mnou další jednání přerušili a vyzvali mne, abych opustil papežskou legaci. Když jsem odcházel, byl jsem sledován policistou, ale na štěstí jsem mu unikl.
Potom jsem vše vypravoval stovkám osob, mezi jinými syndíkovi katolického biskupa Berlína dr. Wintrovi, s výslovnou žádostí, aby o tom podal zprávu papežské stolici.
Chci ještě dodat, že SS-sturmbannführer Günther z RSHA na mně požadoval počátkem roku 1944 velké dodávky kyanovodíku pro neznámý účel. Kyanovodík měl být dodán do jeho služebny v Berlíně, Kurfürstenstrasse. Šlo o několik vagónů jedovatých kyselin, které stačily k usmrcení několika miliónů lidí. Günther mi prozradil, Ze sám neví, zda, kdy a k jakému účelu má být jedu použito. Musí však prý být stále připraven, Neznal jsem pravé úmysly RSHA a SD, ale musil jsem v tu dobu často myslit na slova z projevů Goebbelsových, že "spálí za sebou mosty, kdyby nacismus měl utrpět porážku."