PŘÍCHOD NOVÁČKŮ

PŘIVÍTANÍ

Jste v koncentračním táboře.
Národ vás odmítá, proto jste vyloučeni z národního společenství. Každý rekrut SS je vaším velitelem.
Z uvítací řečí velitele v koncentračním táboře v Dachau k nováčkům v roce 1940.
Práce schopní muži a ženy, kteří nebyli posláni v Birkenau rovnou z vlaku na smrt do plynové komory, byli zahnáni do koupelny v dezinfekční stanici, a tam přišli o všecko.
Tím, že jim všechno, doslovné všechno vzali, že jim ostříhali vlasy, i ženám, a že dostali staré hadry, zažili první otřes, z kterého se mnozí už 'nikdy 'nevzpamatovali.
Hrubé zacházení esesmanů i vězeňských funkcionářů, tetování vězeňských čísel, překotný chvat a zmatek ochromily každého.
Vězeňská čísla se tetovala pouze v Osvětimi.
Pamatujeme se na vlastní ohromení, když nám tetovali vězeňská čísla v listopadu 1942 po příchodu do Osvětimi.
Ještě jsme nevěděli, co znamená Osvětim, ale označování lidských těl nesmazatelným číslem vyvolávalo předtuchu ne právě příjemnou.
Za několik dní nám řekl jeden ze starších osvětimských vězňů, že jde pouze o "telefonní číslo do nebe" ...
Nováčci dostávali občanský oděv s nápadnými červenými pruhy vzadu a po stranách nebo pruhované vězeňské šaty.
Obojí nosilo už předtím mnoho lidí; všecko ovšem bylo roztrhané a nečisté.
Osobní údaje každého nového vězné byly zapsány do obšírného formuláře s mnoha otázkami.
Tento výslech a toto zapisování prováděl pracovní oddíl vězňů, který se jmenoval "Političtí písaři".
Bylo jich asi 20 a dohromady uměli téměř všechny evropské řeči.
V ženských táborech tvořily podobný pracovní oddíl ženy.
Při výslechu dostal vězeň číslo, které mu pák bylo vytetováno na předloktí levé ruky.
Stejné číslo si musel přišít zároveň s trojúhelníkem, který svou barvou vyjadřoval druh vězně, na levou stranu kabátu a na pravou stranu kalhot nebo sukně.

Dezinfekční stanice, tzv. sauna, byla asi 45 m dlouhá a asi 45 m široká.
Vězňové vstupovali do svlékárny a procházeli tak, ze nakonec se z lidi stali otroci nacismu s vytetovaným číslem na levém předloktí.
Z dezinfekční stanice přišli nováčci do tábora v sevřeném útvaru, muži většinou do mužského karanténního tábora BIIa.
Hlavním účelem tohoto tábora bylo vystrašené nováčky dorazit.
Nikdo jim nic nevysvětlil, nikdo jim nic neřekl, co smějí a co nesmějí dělat, nikde nebyla vyvěšena pravidla o chování v táboře.
Jenom blokoví pohůnci křičeli:
"Zde jste v Birkenau, v táboře smrti!"
Kdo to nemohl nebo nestačil pochopit, byl zbit nebo rovnou zabit.
Nováčky bili nebo zabíjeli i zfašizovaní 'spoluvězňové, kteří si nesmírné zakládali na tom, že jsou v táboře už dávno, a kteří při každé příležitosti tvrdili, že když oni přišli, byly poměry mnohem horší.
"Nyní je Birkenau už ráj!" říkali.
U všech národností se našli vězňové, kteří dříve nebo později podlehli jedu fašismu a dopouštěli se na svých spoluvězních surovostí.
V poměrech, jaké tenkrát byly, bylo pochopitelné, že němečtí kápové a blokáltestři ubíjeli a týrali příslušníky jiných národů, zejména židy, aby dokázali své němectví.
Doufali, že si touto horlivostí zaslouží přijetí do nacistického národního společenství.
Proč však zabíjeli a týrali Poláci Poláky, francouzští židé francouzské židy a polští židé polské židy?
Hlavní příčinou psychózy šíleného ničení a vzájemné nenávisti byly: hlad, nedostatek politické výchovy a rozhledu a jed fašismu.
Tento bezmezný egoismus a snaha zachránit si život i na úkor druhého byly běžným zjevem u vězňů politicky zaostalých, kteří nechápali, že tak posilují frontu esesáků proti vězňům. Nacisty zdůrazňovaný a v táboře vyvolávaný nacionalismus byl jednoduchý, avšak velmi účinný nástroj vedení tábora proti vězňům.
Zejména v karanténním táboře dostávali nováčci méně jídla než vězňové v jiných táborech.
Po několika týdnech přišli nováčci z mužského karanténního tábora BIIa do mužského kmenového tábora BIId (Stammlager) a byli obvykle zařazeni do nejhorších pracovních oddílů, v nichž byla nejtěžší práce a nejsurovější kápové.
Jeden z českých transportů přijel do Osvětimi a potom do Birkenau v první polovici února 1943; umístili jej v táboře BIb v karanténním bloku číslo 20. Blokálteste a jeho personál nováčky bezohledně týrali.
Museli stát v nejhorším počasí po celý den na dvoře,i jídlo dostávali pod širým nebem.
Protože byl tehdy v táboře rozšířen skvrnitý tyfus, hynuli touto nemocí jako mouchy.
Dříve ještě, než psali domů, dostali někteří už dopisy s adresou, kterou jejich rodinám dalo pravděpodobně pražské gestapo:
"Sonderarbeitseinsatzlager Birkenau."

Když větší počet příslušníků tohoto transportu zahynul, nastala změna, v Birkenau ojedinělá: všichni Češi nastupovali na konci každého měsíce k mimořádné lékařské prohlídce a v táborové pisárně se vyplňovaly dotazníky, v nichž byl uveden jejich tělesný stav a zaměstnání v Birkenau.
Přílišný počet úmrtí českých vězňů v Birkenau působil v Čechách neklid, a proto na žádost protektorátní vlády říšské úřady nařídily přeložení malého zbytku českých vězňů do mírnějšího tábora buchenwaldského.
Na začátku srpna 1943 byli téměř všichni nežidovští Češi odvezeni do koncentračního tábora v Buchenwalde.
Krátce po varšavském povstání na podzim roku 1944 přijelo do Birkenau několik transportů nežidovských polských rodin, které samy žádaly ochranu nacistů a daly se z Varšavy vystěhovat.
Jejich stanovisko vůči vězňům bylo krajně nepřátelské, tito lidé považovali každého vězné za těžkého zločince.
Nacisté Poláky zpočátku od ostatních vězňů oddělili, po několika dnech však je přijali obvyklým způsobem: všechno jim vzali, ostříhali jim vlasy, vytetovali jim čísla a oblékli je do vězeňských šatů.
S těmito polskými nežidovskými vězni, kteří se utekli pod jejich ochranu, zacházeli pak nacisté stejně kruté jako s vězni židovského původu.
"ČAPKY DOLŮ!"
Jako ve všech koncentračních táborech byl také v Birkenau zaveden povinný pozdrav vězňů esesákům:
"Mützen ab!"
Šest kroků před esesákem musel každý vězeň připažit, sejmout čapku a v pozoru přejít kolem něho.
Esesák na pozdrav vůbec nereagoval.
Avšak zapomenout smeknout jenom jednou - znamenalo velmi přísný trest!
Tento pozdrav byl věčně nacvičován a blokältestři ztrpčovali utrmáceným vězňům volný čas po práci tím, že je celé hodiny cvičili v idiotském snímání a nasazování čapek s nenáviděnými povely:
"Mützen ab!" - "Čapky dolů!"
"Mützen auf!" - "Čapky nahoru!"
Když esesák vstoupil do světnice, musel vězeň, který ho první uviděl, zvolat:
"Achtung!"
Všichni vězňové se pak museli ihned postavit do vojenského pozoru a mohli se opět pohnout, teprve když esesák řekl:
"Weitertnachen!"
Toho esesáci často zneužívali a vězně, který se třebas jenom nepatrné pohnul, týrali.
Čapku musel mít každý vězeň, byla to důležitější část oděvu než například boty, a kdo čapku ztratil, musel si opatřit novou.
Čapka byla také nejvýraznějším znakem vězňovy životní "úrovně" a jeho postavení v táboře.
Na první pohled se poznal nováček: nosil čapku "naraženou" na hlavě zcela ledabyle.
Staršímu vězni, který už přežil nejhorší počáteční údobí v táboře, to jest nejméně půl roku, záleželo nejenom na tvaru a na barvě, ale zejména také na osobitém nošení čapky.
Taková čapka a její posazení na hlavě vyjadřovaly, že její vlastník překonal duševní i tělesnou krizi a že chce a má vůli vydržet.
Lepší čapku si vězeň musel opatřit "na černo" od krejčích, kteří šili potajmu a prodávali za potraviny.
Znakem vězeňských funkcionářů byla čapka z modré látky, kterou jiní vězňové nesměli nosit.
Čím více měl vězeň jídla, tím více měl čapku posunutou na stranu.
Hladoví a polohladoví vězni, tak zvaní musulmani, nosili v zimě čapky stažené hluboko přes uši; čapky jim také sloužily místo misek při vydávání jídla, například vařených brambor.
Takové usmolené čapce se říkalo "špekdekl" a jejímu majiteli ironicky "špekjäger".
Sejmutí čapky vyjadřovalo rozdíl mezi vězněm-podčlověkem a esesákem nadčlověkem; lidé podle názorů esesáků v koncentračním táboře vůbec nebyli.
Toto projevování otrocké úcty a ponížení si zavedli také vedoucí vězňové. V Birkenau se musela do roku 1943 snímat čapka před každým kápem a blokältestem; kápové a blokältestři zase snímali čapky před lagerältestem.
Zvláště Franz Danisch si zakládal na tom, aby každý před ním snímal čapku a aby se při jeho vstupu do světnice vdalo:
"Achtung!"
Aby také on, vězeň, mohl říci spoluvězňům:
"Weitermachen!"
Toto projevování úcty střežili nadvězňové až do roku 1944. Kdo se nechtěl podrobit, byl poučen násilím a týráním o nutnosti zdravit, to jest o "táborové kázni", jak to nazývali.
Při každé táborové "slavnosti", při vyplácení pětadvaceti ran býkovcem nebo při popravách, jimž musel celý tábor přihlížet, velel lagerälteste shromážděným tisícům po každé jako nějaký generál:
"Mützen ab!"
Vězňové stáli po tu dobu v pozoru a s obnaženými hlavami přihlíželi exekuci.

Po léta jsme stávali denně hodiny při apelech před těmito německými nápisy, které se nám vrývaly do paměti. Viděli Jsme je v Dachau i v Neuengamme, na střechách i na čelných stěnách baráků. Jinde byly na zvláštních tabulích při cestách a všude měly jedno společné: byly stejně prolhané jako všechny nacistické zásady a nacistická hesla.
Sebevětší píle, poslušnost, obětavost nebo kterákoli jiná pěkná vlastnost nebyly v koncentračním táboře jeho velitelstvím uznávány nebo hodnoceny a nepomohly žádnému vězni na svobodu.
O nepatrném procentu těch, kteří byli z koncentračních táborů propuštěni, rozhodovalo pouze gestapo.
Důvodem k těmto výjimkám býk snaha vzbudit zdání jakési .spravedlnosti, ale často to byla také protekce.
I v Birkenau byl tento nápis, i v Birkenau nabádali Němci k čistotě, k přesností, k poslušnosti, k pravdomluvnosti, k pilnosti, k obětavosti a k lásce k vlasti - ale tento nápis byl v Birkenau umístěn pouze v cikánském rodinném táboře BIIe.
Dvě bílé tabule s těmito ušlechtilými hesly stály na trávníku blízko jeho brány - asi 200 m od plynových komor.
Snad bylo účelem těchto nápisů udržovat cikány v mylné naději, že jednou opět nabudou svobody.
V cikánském táboře však byla většina osazenstva německé národnosti, a proto dali později esesáci rozkaz, aby jeden z mezníků cesty k svobodě byl škrtnut!
Byla jím - láska k vlasti.
Patrně se to esesákům zdálo protismyslné v prostředí, kde se ničilo všemi možnými způsoby a kde mezníky na cestě statisíců nevinných k svobodě byly jenom komíny krematorií.