VÝPOVĚĎ POLSKÉ SVĚDKYNĚ

Výpověď polské vězeňkyně z Birkenau, spisovatelky S. Szmaglewské, na zasedání Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku v roce 1946.
Předseda: Řekněte, prosím, své jméno. Szmaglewská:
Dále svědkyně skládá přísahu.
Smirnov: Svědkyně, byla Jste vězněna v táboře Osvětim? Svědkyně: Ano.
Smirnov: Kdy jisté byla v Osvětimi? Svědkyně: Od 7. září 1942 do ledna 1945. Smirnov: Máte nějaké potvrzení, že jste byla v tomto táboře vězněna?
Svědkyně: Mám vytetováno číslo na ruce, tady (ukazuje). Smirriov: To je to, čemu vězni v Osvětimi říkali "navštívenka"? Svědkyně: Ano. Smirnov: Byla jisté očitým svědkem chování esesáků k dětem v Osvětimi? Svědkyně: Ano.
Smirnov: Prosím vás, vypravujte o tom.
Svědkyně: Mohu vyprávět o dětech, které se narodily v koncentračním táboře, o dětech, které byly přivezeny do koncentračního tábora s židovskými transporty a které byly poslány přímo do krematoria, a také o dětech, které byly přivezeny do koncentračního tábora jako internované. Už v prosinci 1942, kdy jsem šla do práce vzdálené 10 km od Birkenau ...
Smirnov: Promiňte, že vás přerušuji, vy jste byla v oddělení Birkenau?
Svědkyně: Ano, byla jsem v táboře Birkenau. To bylo neoficiální oddělení Osvětimi, které se nazývalo Osvětim II. Tehdy jsem zpozorovala ženu v posledním měsíci těhotenství. Bylo to na ní vidět. Tato žena ispolečně s druhými šla 10 km k místu své práce a tam pracovala celý den s lopatou v ruce při kopání zákopů. Byla už nemocná a poprosila mistra-civilistu, aby jí dovolil oddychnout. On k tomu však přesto nesvolil, smál se a společně s druhým esesmanem ji začal bít a velmi hrubě s ní zacházel při práci. Takové bylo postavení žen, které byly těhotné. A jenom v posledních chvílích jim bylo dovoleno nejít do práce. Narozené děti, které byly židovského původu, byly okamžitě poslány na smrt.
Smirnov: Promiňte, prosím, svědkyně, co znamená okamžitě poslat na smrt? Kdy to bylo?
Svědkyně: Byly okamžitě odebrány svým matkám.
Smirnov: Když přijížděl transport?
Svědkyně: Ne, hovořím o dětech, které se rodily v koncentračním táboře. Za několik minut po narození odtrhli dítě od matky. Matka už nikdy dítě neuviděla. Za několik dní šla matka zase pracovat. V roce 1942 nebyly ještě zvláštní bloky pro děti. Začátkem roku 1943 byly děti, které se v táboře narodily, také tetovány. Číslo bylo vytetováno na noze.
Smirnov: Proč na noze?
Svědkyně: Protože dítě je velmi malé a číslo, které se skládá z pěti číslic, by se nevešlo na maličkou ručku. Děti neměly zvláštních čísel, měly tatáž čísla jako dospělí, jinak řečeno, pořádková čísla. Děti dávali do zvláštního bloku a za několik týdnů, někdy za měsíc je odváželi z tábora.
Smirnov: Kam?
Svědkyně: Nikdy se nám nepodařilo dovědět se, kam tyto děti odváželi. Poslední transport dětí byl odvezen v lednu 1945. Nebyly to výlučně polské děti, neboť je známo, že v Birkenau byly ženy z celé Evropy. A do dnešního dne se neví, jsou-li tyto děti živy nebo ne. Chtěla bych se dnes tázat nacistů jménem žen celé Evropy, které se staly matkami v koncentračních táborech: Kde jsou tyto děti?
Smirnov: Byla jste očitým svědkem toho, když děti posílali do plynových komor?
Svědkyně: Pracovala jsem velmi blízko železniční koleje, která vedla do krematoria. Občas ráno jsem ;se zdržovala vedle záchodu, odkud jsem tajně mohla pozorně sledovat transporty. Tehdy jsem viděla, že společně s židy, které přiváželi do koncentračního tábora, přijíždělo mnoho dětí. Někdy bylo v rodině dětí několik. Tribunál zajisté ví, že před krematoriem se konal výběr, selekce.
Smirnov: Selekci konali lékaři?
Svědkyně: Ne vždy lékaři, také esesmani.
Smirnov: Mezi nimi však byli i lékaři?
Svědkyně: I lékaři. V době této selekce se nejmladší a nejzdravější židovky ve velmi malém počtu dostaly do tábora. Ty ženy, které nesly dětí, byly společně s nimi posílány do krematoria. Děti odtrhli od rodičů před krematoriem a dali je zvlášť do plynové komory. V tu dobu, kdy byli v plynových komorách nejvíce vyhlazováni židé, vyšlo nařízení, že děti budou házet do pecí krematoria nebo do jámy u krematoria, aniž je předtím zadusí plynem.
Smirnov: Jak tomu mám rozumět? Házeli je do ohně živé nebo je vraždili před spálením jiným způsobem?
Svědkyně: Děti házeli živé. Jejich křik bylo slyšet až v táboře. Těžko říci, kolik bylo takových dětí.
Smirnov: Proč se to vůbec dělalo?
Svědkyně: Na to je velmi těžko odpovědět. Nevíme, zdali chtěli uspořit plyn, nebo proto, že nebylo místo v plynových komorách. Chtěla bych ještě říci, že nelze určit množství těchto lidí, jako například židů, které vozili přímo do krematorií. Nebyli zaregistrováni, nebyli tetováni, často je ani nepočítali. My vězni, kteří jsme si chtěli vytvořit přehled o množství dětí, které zahynuly v plynových komorách, jsme si mohli učinit představu jenom podle počtu dětských kočárků, které byly odevzdány do skladiště. Někdy bylo kočárků 100, někdy i 1000.
Smirnov: Za den?
Svědkyně: Ne vždycky stejně. Byly dny, kdy plynové komory pracovaly od časného rána do pozdního večera. Chtěla bych ještě říci o těch dětech, které byly v nemalém množství posílány do koncentračního tábora jako vězni. Na začátku roku 1943 přijely do koncentračního tábora společně s rodiči polské děti. Současně začaly přijíždět ruské děti z oblastí okupovaných Němci.
K těmto dětem přibylo ještě potom nevelké množství dětí židovských. Poměry dětí byly .stejně těžké jako poměry ostatních vězňů, ba dokonce ještě těžší. Nedostávaly žádné zásilky, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je posílal. Zásilky Červeného kříže nedocházely.
V roce 1944 přijelo do koncentračního tábora velké množství italských a francouzských dětí. Všechny byly nemocné ekzémy, lymfatickými nádory, trpěly hladem, byly špatně oblečené často bez obuvi a neměli možnost se mýt. V době varšavského povstání přijely do koncentračního tábora vězněné děti z Varšavy. Nejmenším z těchto dětí byl šestiletý hošík. Děti byly umístěny ve zvláštním baráku. Když se vězňové začali vyvážet systematicky z Birkenau do nitra Německa, bylo těchto dětí používáno na těžké práce. V tuto dobu přibyly do koncentračního tábora děti maďarských židů, které pracovaly společně s těmi, jež byly přivezeny po varšavském povstání. Tyto děti pracovaly s dvěma vozy, které vlastní silou musely táhnout. Převážely z jednoho tábora do druhého uhlí, stroje, dřevo z podlah a jiné těžké předměty. Pracovaly také při rozebírání baráků v době likvidace tábora. Tyto děti zůstaly v koncentrač-'ním táboře až do konce.
V lednu 1945 byly evakuovány a musely jít pěšky do Německa za tak těžkých podmínek jako frontoví vojáci, bez jídla, 30 km denně, odstřelovány esesmany.
Smirnov: Umíraly děti při tomto pochodu vysílením?
Svědkyně: Nebyla jsem v té skupině, ve které byly děti; uprchlá jsem druhý den tohoto pochodu.
Chtěla bych ještě říci o metodách demorálizování lidí v koncentračním táboře.
Vše to, co vězňové prožívali, bylo výsledkem systému ponižování člověka. Vagóny, ve kterých vězňové přijížděli do koncentračního tábora, byly vagóny pro dobytek a ve chvíli, kdy se transport dal do pohybu, byly vagóny zatloukány hřebíky. V každém z vagónů bylo mnoho lidí. Konvoj esesmanů nepřemýšlel o tom, že lidé mají fyziologické potřeby.
Smirnov: Co ještě můžete říci o chování k dětem v táboře? Osvětlila jste ve svých výpovědích všechna fakta, známá vám v tomto směru?
Svědkyně: Chtěla bych říci, že děti byly podrobovány systému demoralizace a ponižování jako dospělí lidé hladem, přičemž hlad je doháněl k tomu, že hledaly v pomyjích a špíně bramborové slupky, aby měly co jíst.