TRANSPORTY Z CELÉ EVROPY
 

List č. 2

To se dělo za strašlivých okolností. Ve velikém vedru, jaké tenkrát bylo, lidé umírali žízní, neboť byli nacpáni po 80 ve vagónu, cestovali nejméně čtyři dny bez vody a bez jídla, a mnozí zešíleli. Všude na silnicích, po kterých tyto transporty šly k dezinfekční stanici a do krematorií, byly stopy, které svědčily o tom, že mnozí pochopili cíl své poslední cesty. Odhazovali .součástky oděvů, malá příruční zavazadla, cenné věci, trhali bankovky, leckde jsme viděli i odhozené portréty. Ani esesáčti důstojníci a lékaři nemohli tehdy dobře zvládnout svůj úkol. Ačkoliv byli otrlí, opíjeli se, aby otupili své svědomí, ale i tak se museli několikrát denně střídat. Tohoto střídání se účastnili velitelé všech osvětimskýdi táborů. Denně jsme byli svědky těchto i řady dalších hrůzných událostí. V noci jsme slyšeli příjezdy vlaků, odjíždění automobilů, křik a nářek. Často jsme viděli elegantně oblečené ženy přímo z Paříže nebo z Budapešti a za několik hodin jsme je viděli znovu, jak jdou z lázně, proměněné v otroky nacistického režimu: ostříhané dohola, oblečené v hadry a v cáry a místo bot dřevěné pantofle. Nováčci, když pochodovali okolo táborů, snažili se zeptat se starších vězňů: "Kde jsme?" A někteří, když zaslechli "Auschwitz", už věděli, co je čeká... Když lidé přijeli automobily nebo přišli pěšky ke krematoriím, rozdělili je do dvou skupin, muže zvlášť a ženy s dětmi zvlášť, a každou skupinu zavedli do jiného krematoria. V krematoriu je nejdříve zavedli do "šatny smrti". Tam je vyzvali, aby ise svlékli, svůj oděv řádně složili, boty svázali a dobře si zapamatovali číslo věšáku, aby všechno po koupeli a po dezinfekci zase snadno našli. Pak jim nařídili, aby vstoupili do koupelny, to jest do plynové komory. Potom dveře těsně uzavřeli, a místo aby spustili vodu, jak všichni lidé očekávali, vsypali svrchu do železných pilířů cyklonové krystalky. Umírání trvalo kratší nebo delší dobu, podle toho, kolik lidí bylo v komoře a jak velká byla dávka plynu. Někdy trvalo 20, ponejvíce 30 minut; stávalo se však, že se oběti pro nedostatek plynu trápily i několik hodin. A esesmani, kteří obsluhovali krematoria a dostávali značnou dávku alkoholu na posilnění, se malými zasklenými okénky dívali, jak lidé umírají... Nešťastníci .si někdy uvědomovali, že se připravuje něco hrozného, neboť úměrně s vysvlékáním a s vháněním do plynových komor padala maska slušnosti a zdvořilosti esesmanů, kteří zpočátku se přetvařovali a >s lidmi dost slušně zacházeli. Jakmile však viděli, že nahé oběti jsou bezmocné, ukázali se v celé své bestialitě. Bili je, tupili a hanobili. Zvláště poslední malé skupiny, které se těžko mohly do napěchované komory vtěsnat, bezohledné týrali. Velitel krematoria Moll byl ve svých prostředcích zvlášť nevybíravý : vháněl lidi do komor střelbou z pistole. Když okénkem zjistili, že oběti jsou mrtvé, zapjali vzdušné vysavače, které vyhnaly otrávený vzduch z komor. Potom komoru otevřeli. Skýtala otřásající obraz: mrtvá těla trčela napěchovaná v zoufalých postojích, s namodralými skvrnami na prsou, mnozí byli rozdrásáni a zakrváceni. Naše vylíčení událostí v Birkenau by nebylo věrohodné bez řady dalších svědectví bývalých vězňů. Nejméně uvěřitelné a pochopitelné jsou obludné skutečnosti přímo z budov, kterým říkáme - krematoria. Tento název jim dali nacisté. Byl falešný, také zčásti krycí, protože kremace byla již druhou součástí pochodu smrtí v těchto budovách. Jde však o to, aby v lidské paměti zůstalo zaznamenáno, čeho se dopustili fašisté na lidech, když se pokoušeli o "nový pořádek v Evropě". Vystřídáme proto náš vlastní pohled na budovy krematorií svědectvím jiného vězně, který tam přímo byl. Maďarský lékař dr. Mikuláš Nyizsli žil asi půl roku přímo v krematoriu. Popsal děj, který .se po dobu 18 měsíců tolikrát odehrál ve čtyřech plynových komorách birkenauských krematorií: Od rampy se ozývá zvuk sirény lokomotivy. ]e časně ráno. Ze svého okna vidím na rampu, kde pravé zastavuje dlouhá vlaková souprava; v několika minutách jsou dveře vagónů otevřeny a z vagónů se hrnou lidé. Seřazení a třídění netrvá ani půl hodiny. Skupina, která byla vyřazena na levou stranu, se dává pomalými kroky na cestu. Do mého pokoje pronikají hlasité povely a zvuk spěšných kroků. Zvuky vycházejí z kotelny krematoria; konají se tam přípravy pro přijetí transportu. Slyším hukot elektrických motorů; uvádějí se do pohybu ohromné ventilátory, které rozdmychají oheň v kotlích na potřebný zář. V provozu je 15 takových ventilátorů, u každé pece jeden. V místnosti spalovny dlouhé asi 30 metrů jsou tyto pece uloženy, každá zvlášť do zdiva z červených cihel; mohutné litinové dveře spalovacích peci tvoří černou řadu. Průvod dochází k brané, její křídla se otvírají. Vstupují na dvůr v obvyklých pětistupech. O dalším osudu těchto lidí už nikdo neví. Kdo jednou prošel onou 300 metru dlouhou cestou od rampy, nikdy se již nevrátil, aby mohl podat zprávu. To je cíl cesty skupiny, která byla vyřazena na stranu levou: jedno z krematorií a nikoliv tábor pro staré a nemocné, kde o děti budou pečovat osoby práceneschopné, jak roztrušuje nacistická lest mezi zoufalými lidmi, kteří zůstali na straně pravé. Jdou pomalými, unavenými kroky. Drobotina se ospale drží šatů žen. Menší děti jsou zpravidla neseny na rukou nebo vezeny v kočárku. Esesácká stráž, která průvod doprovází, zůstává za branou; podle navěsím tabule je vstup cizím, i příslušníkům zbraní SS, zakázán. Na dvoře jsou hydranty pro hadice na zalévání trávníku. Ubožáci je ve vteřinách objeví, vytahují různé nádoby, řady se rozruší a lidé se snaží za vzájemného strkání tyto nádoby naplnit. Není divu, že jsou tak netrpěliví; asi pět dnů téměř neměli vodu. l to málo, co dostali, bylo špatné a neutišilo žízeň. Esesáci, kteří průvod převzali, jsou na tento výjev zvyklí. Trpělivě cekají, až každý utiší svou žízeň a naplní ještě svou nádobu. Dokud se nenapijí, stejně není možno skupinu seřadit. Pomalu jsou lidé opět sehnáni do houfu. Jdou dalších asi 100 metrů po škvárou vysypané cestě mezi trávníky, až dojdou k sedě natřenému železnému zábradlí. Odtud asi 10-12 betonových schodů vede pod zem do velké místnosti, na jejímž štítu ohromná tabule hlásá německy, francouzsky, řecky a maďarsky, ze tato místnost je "Lázeň a dezinfekce". Tím jsou nic netušící ubožáci uklidněni a zlá tušeni rozptýlena. Po schodech jdou již téměř vesele. Místnost, kam byl transport uveden, je asi 200 m dlouhá, vybílená a silně osvětlená. Uprostřed místnosti je řada sloupů, okolo nich a podél stěn jsou lavice. Nad lavicemi dlouhá řada očislováných věšáku. Četné nápisy upozorňují ve všech jazycích, které zde jsou nutné, že šatstvo a obuv mají být svázané pověšeny na věšáky. Dále prý je třeba si přesně zapamatovat číslo věšáku, aby při návratu z koupele nedošlo snad k zmatku. Pravá německá pořádkumilovnost - říhají si lidé. A mají i pravdu, je to skutečně v zájmu pořádku: aby totiž tisíce páru výborných bot, které jsou v třetí říši očekávány, nebyly promíchány. Totéž platí o šatstvu, které musí zůstat ve stavu způsobilém k používání pro německé obyvatelstvo postižené bombardováním. V místnosti je téměř 2000 lidi, muži, Ženy i děti. Přicházejí esesáci a nařizují: každý se musí zcela svléknout! Lhůta k provedení rozkazu - deset minuti Staří lidé, dědečkové, babičky, manželé i děti se zhrozí. Ženy a děvčata se rozhlížejí, bezradné studem. Snad nerozuměly dobře německy proslovenému rozkazu? Ale rozkaz se opakuje. Hlas je netrpělivý, téměř výhružný.

pokračování