TRANSPORTY Z CELÉ EVROPY
 

List č. 3

Lidé mají zlou předtuchu, jejich sebevědomí se bouři, ale nakonec si uvědomují, že proti nim je vše dovoleno: pomalu se začínají svlékat. Starcům, chromým a choromyslným pomáhají při svlékáni k tomu účelu přidělené skupiny sonderkomanda. Za deset minut jsou všichni nazí, šaty visi na věšácích, rovněž tak svázané boty. A čísla věšáku jsou dobře zapamatována ...! Esesáci si prorazí davem cestu k dubovým dveřím na konci sálu a otevřou tyto dveře. Dav se nahrne do sousední, rovněž osvětlené místnosti. Tato místnost je stejně veliká jako svlékárna, ale zde nejsou lavice ani věšáky. Ve středu místnosti jsou, v odstupech asi třicetimetrových, sloupy od betonové podlahy až ke stropu. Nejsou to ale sloupy nosné, nýbrž čtyřhranné plechové roury, jejichž stěny jsou hustě provrtány, takže dělají dojem mříži. Všichni jsou již v této místnosti. Hlasitý povel: SS a sonder-komando opustit místnost! Rozkaz je proveden, před dveřmi se zjišťuje, zda jsou zde skutečně všichni, kteří měli místnost opustit, dveře se zavírají, ztenčí se zhasne světlo ... V této chvíli přijíždí automobil se znakem Červeného kříže. Vystupují z něho důstojník SS a poddůstojník zdravotnictva, který nese čtyři zelené plechovky. Oba vystoupí na mírně vyvýšený trávník, na kterém vyčnívají ze země nízké betonové komíny. Oba si nasadí plynové masky. Zvedají betonovou záklopku korní-nu. Rozbijí víko první plechovky a její obsah, zrnka fialové barvy velikosti fazole, nasypou do otvoru komínu. Jde o zrnka cyklonu, která - jakmile jsou volně na vzduchu - vytvoří plyn! Komínem spadají zrnka do plechových sloupů uvnitř komory. Zrnka padají, a plyn, který se okamžité vytvoří, odchází hustými otvory a v několika vteřinách náplni místnost plnou lidi. V pěti minutách je po všem ... Za dvacet minut se spustí elektrické ventilátory, které vysávají plyn. Dveře svlékány se otevřou a vtom již přijíždějí nákladní automobily. Skupina ze sonderkomanda vynáší šatstvo a obuv a nakládá do aut. Vše se odváží do dezinfekce, tentokráte do skutečné dezinfekce. Později se kořist rozveze do různých skladů v celém Německu. Moderními ventilátory je plyn odstraněn z komory poměrné rychle. V malých množstvích se však dlouho drží ještě mezi mrtvolami a v jiných mezerách. Vdechnuti plynu vyvolává dusivý kašel ještě po hodinách. Proto musí členové sonderkomanda, kteří do místnosti vstupují vybaveni hadicemi, nosit plynové masky. Místnost je opět plné osvětlena. Vstupujícím se naskýtá hrůzný obraz. Mrtvoly neleží roztroušeny po celé ploše místnosti, ale jsou navršeny na sebe, na jedné ohromné hromadě. To se vysvětluje tím, že plynem je nasycena nejprve vrstva vzduchu nad betonovou podlahou a vyšší vrstvy vzduchu se nasycují smrtícím plynem až postupné. Tím jsou nešťastnící nucení k tomu, aby vzájemně bojovali o vyšší místa, drápali se výš a výš, šlapali po sobě. Ve vyšší poloze jsou plynem postiženi později. Jaký příšerný boj o život se zde musí odehrát, ač jde než o získání jedné, nejvýše dvou minut života. Kdyby byli vůbec schopni myslet, museli by si uvědomit, že šlapají po rodičích, dětech, manželkách. Ale kdo by zde mohl vůbec myslet? Všechny činy jsou pouhé reflexy pudu sebezáchovy. Lze pozorovat, ze v hromadě mrtvol nejníže leží mrtvoly nemluvňat, dětí, žen a starých lidí, nejvýše mrtvoly silných mužů. Údy mrtvol jsou propleteny, jejich těla rozdrásána do krve z ran získaných při smrtelném zápasu, z nosů a úst teče krev. Hlavy jsou modré a k nepoznání znetvořené. Dr. Nyizsli zažil v krematoriu mnoho vzrušujících chvil. Jeden příklad: V plynové komoře krematoria leží na dva tisíce mrtvol na jedné hromadě. Členové sonderkomanda již rozebírají do sebe zaklesnuté mrtvoly. Hluk výtahů, bouchání jejich dveří slyším až do svého pokoje. Práce rychle pokračuje, plynová komora musí být uvolněna pro očekávaný další transport. Do mého pokoje vpadne vedoucí oddílu a vzrušené oznamuje, Že při rozbírání hromady mrtvol našli zenu, která žije! Popadnu svou lékařskou brašnu a řitím se do plynové komory. Blízko vchodu bezprostředné u stěny, zpola přikryté mrtvolami, vidím svíjející se tělo mladé ženy, která chroptí. Mužové sonderko-manda stojí rozčileně okolo, něco podobného se při jejich hrůzy-plné práci dosud nevyskytlo. Nejprve uvolníme tělo, které se ještě pohybuje, od mrtvol, pak odnáším v náručí lehké tělo mladé dívky do místnosti s plynovou komorou sousedící, která slouží jinak za převlékárnu pro členy oddílu. Dítě, jehož vek odhaduji na 15 let, pokládáme na lavici, a do těžce dýchajícího těla píchám tři injekce za sebou. Ledové studené tělo přikrýváme těžkým kabátem. Jeden z mužů utíká do kuchyně pro horký čaj nebo polévku, každý se snaží pomáhat, jako by šlo o jeho vlastní dítě. Naše úsilí má úspěch! Záchvatem kašle je z plic dítěte vyvržen chomáč výměšku, dítě otvírá oči a strnule se dívá na strop. Soustředěně pozoruji všechny projevy života, dech se prohlubuje, plynem mučené plíce dychtivé polykají vzduch, pod vlivem injekcí se tep stává znatelným. Trpělivě čekám, injekce se dosud zcela nevstře-baly, ale očekávám, že za několik minut přijde dívka k vědomí. Skutečně: jemné tváře červenají stále se zrychlujícím oběhem krevním, oči dostávají výraz. S údivem se rozhlíží, pak zavírá oči, dosud neví, co se s ni děje. Nemůže chápat přítomnost a asi ani neví, je-li skutečností, co vidí. Její pohyby jsou stále rychlejší, zvedá hlavu a ruce, rozhlíží se, v obličeji se objevují křečovité pohyby. Namáhavě se snaží posadit. Dostává nervový záchvat, ale pomalu se uklidňuje a leží zcela vyčerpána. V očích se lesknou slzy, ale nepláče. Dostávám odpověď na první otázku: Je jí 16 let a přišla se svými rodiči s transportem ze Sedmihradska. V hlavách se šíleně honí myšlenky, přemýšlíme s kamarády, co se s dítětem má stát. Víme, že zde dlouho zůstat nemůže. Znám dějiny sonderkomanda a krematorií. Odtud se nikdo nedostal Živý, ani z transportu, ani ze sonderkomanda. Nezbývá nám mnoho času na přemýšlení. Právě přichází ober-scharfiihrer Mussfeldt na kontrolu a hned při vstupu do místnosti vidí naší skupinu. Nabádám ostatní, aby odešli, sám se chci pokusit o nemožné. Tři měsíce pod společnou střechou vytvořily mezi námi jistý vztah. Chodí někdy do pitevny a hovoří se mnou, zřejmě považuje práci v pitevně za věc prospěšnou nacistické vědě, zaplynování statisíců považuje za svůj vlastenecký úkol. Vykládám mu příšerný osud děvčete, které vytrpělo hrůzy plynové komory. Zřejmé se dítě nadýchalo cyklonu, ale v boji davu o život patrné upadlo na podlahu tak, že ústa melo na místě, kde podlaha byla vlhká a tato vlhkost nedovolila, aby plyn zcela na-plnil plíce. Cyklonový plyn neúčinkuje ve vlhkém prostředí. Prosím ho, aby dítě zachránil. Vázne poslouchá a ptá se, jak bych chtěl tuto věc řešit. Bylo by - myslím - jedno řešení. Odvést děvce k brané, kde stále pracuje velká pracovní skupina žen na stavbě cesty. Mohlo by se zařadit nepozorované mezi ně a vrátit se s nimi večer do tábora. Tam je jich mnoho tisíc, vzájemné se ani neznají, nikdo by si jí nevšiml. Mussfeldt namítá, že šestnáctiletá dívka by ve své naivitě první zené, kterou potká, vyprávěla, kde byla, co zažila a viděla. Taková zpráva by se rozšířila a způsobila by zkázu nás - tří. Není pomoci - říká - děvče nemůže zůstat na živu. Za čtvrt hodiny bylo děvce odvedeno, lépe řečeno odneseno, do předsíně kotelny a tam zastřeleno ranou do týla. Mussfeldt tam nebyl, poslal za sebe náhradníka. Stalo se, že v komoře našli mrtvou matku s dítětem, které bylo tak pevně přitisknuto k jejímu prsu, 'že se nadýchalo plynu a ještě žilo. Zastřelili je tedy a hodili k ostatním mrtvolám. Měl-li transport méně než 100 lidí, takže by se plynování nevyplatilo, byli jeho svlečení příslušníci postříleni v popravčí síni po skupinách. Střelecký virtuos Moll stavěl lidi do petic a snažil se střílet je jednou kulkou, "aby šetřil i střelivem". Mrtvoly byly z plynových komor vytahovány a nakládány do výtahu, který je zavezl na zvláštních vozících s plechovými koryty, přizpůsobenými pecím, do spaloven. Z komínů se valil ve dne hustý černý kouř, jehož odporný zápach se šířil po celém okolí, a v noci z nich plápolal několik metrů vysoký plamen, který bylo vidět z veliké dálky. Jaký mohl být život vězňů, kteří zde žili a .stále viděli tento dým a tyto plameny? Tyto plameny byly vlastní příčinou obecné sklíčenosti a beznaděje vězňů, což ostatní okolnosti ještě zvyšovaly. Esesmani i vedoucí vězňové jim také často komínem vyhrožovali. Když nebyly transporty, sonderkomando opravovalo a čistilo pece a plynové komory, upravovalo terén a odstraňovalo popel. Zbytky spálených lidských kostí byly roztloukány a lidským popelem byly vyrovnávány jámy v okolí krematorií.