UKRAJINA

"Dne 28. října 1943 napadli němečtí vojáci neočekávaně naši vesnici. Začali trestat pokojné civilní obyvatelstvo, střílet je a zahánět domů. Pracoval jsem toho dne na mlátě se svými dvěma syny, Alexejem a Nikolajem. Zpozoroval, jsem, jak ženou mou ženu a devítiletého synka Peťu. Kam, to jsem v tom okamžiku nevěděl...
Zanedlouho vešli automatčíci. Rozkázali nám vejít do vedlejší světnice. Celou skupinu devatenácti lidí postavili ke stěně, mezi nimi mne i mé dva syny a začali do nás střílet. Hned po prvním výstřelu jsem padl na podlahu a zůstal ležet bez hnutí.... Když všechny postříleli, odešli do druhé světnice, v níž byla moje žena a můj malý synek. Vehnali tam lidi, otevřeli dveře chodby a začali je přes práh kropit z automatu. Všichni lidé tam uhořeli. Zahlédl jsem ještě svého malého Péťu, jak sedí pod lavicí a zacpává si uši ručkama .. "'
Ve vesnici Kuzněcovo zavraždili příslušníci popravčích čet čtyřicet sedm lidí. Sto osmiletá stařena byla nejstarší, nejmladší bylo čtyřměsíční nemluvně. Takových událostí bylo však mnoho. Otřesné je svědectví německého inženýra.
Hermann F. Graebe vypověděl pod přísahou 10. listopa-/du 1945 ve Wiesbadenu:
"Od září 1941 do ledna 1944 jsem byl vedoucím závodu a vedoucím inženýrem pobočky stavební firmy Josef Jung ze Solingen ve Zdolbunově na Ukrajině. Mým úkolem bylo navštěvovat staveniště firmy. Na bývalém letišti u Dubna měla firma postavit obilní skladiště pro vojenskou stavební službu.
Když jsem 5. října 1942 navštívil stavební kancelář u Dubna, vyprávěl mi můj polír Hubert Moennikes z Ham-burku-Harburgu, Aussenmiihlenweg 21, že v blízkosti staveniště byli postříleni židé z Dubna do třech velkých jam, vždy asi 30 m dlouhých a 3 m hlubokých. Denně byío usmrceno asi l 500 lidí. Všichni židé, asi v počtu 5 000, byli likvidováni. Poněvadž se střílelo za jeho přítomnosti, byl ještě velmi rozrušen.
Potom jsem jel v doprovodu Moennikese na stavbu a viděl jsem v blízkosti staveniště velké náspy asi 30 m dlouhé a asi 2 m vysoké. Před náspy stálo několik nákladních vozů, z nichž hnala lidi ozbrojená ukrajinská milice pod dozorem jednoho esesmana. Milicionáři hlídali na náklad-nich vozech a jeli s nimi k jamám. Všichni tito lidé měli na přední a zadní straně svého oděvu žluté hvězdy, takže to byli jistě židé.
Moennikes a já jsme šli přímo k jamám. Nikdo nám nebránil. Potom jsem slyšel výstřely z pušek krátce po sobě. S nákladního vozu sestupující lidé - mužif ženy a děti nejrůznějšího stáří - se museli vy svléci z oděvu a bot na výzvu jednoho esesmana, který držel v ruce jezdecký bičík a karabáč na psy; oděv a prádlo museli skládat odděleně. Viděl jsem hromadu bot, podle odhadu asi 800 až l 000 párů, vysoko naskládané prádlo a šatstvo. Bez křiku a pláče se tito lidé vysvlékali, stáli v rodinných skupinách, líbali se a loučili a čekali na pokyn jiného esesmana, který stál u jámy a také držel v ruce bič. V průběhu čtvrt hodiny, kdy jsem stál u jámy, neslyšel jsem žádné prosby o ušetření.
Pozoroval jsem rodinu asi osmi osob, muže a ženu asi padesátileté s jejich dětmi, asi tak 1-, 8- a 10 letými, jakož i dvě dospělé dcery asi 20 až 24leté. Stará žena se sněhobílým vlasem držela na ruce jednoroční dítě a zpívala mu něco a laskala je. Dítě radostí výskalo. Manželé se dívali se slzami v očích. Otec držel za ruku asi desetiletého chlapce a tiše s ním mluvil. Chlapec vzdoroval slzám. Otec ukazoval prstem k nebi, hladil. ho po hlavě a zdálo se, že mu něco vysvětluje. Potom zavolal už esesman u jámy své ho kamaráda. Ten oddělil asi 20 osob a poslal je za násep. Mezi nimi byla i rodina, o které jsem mluvil. Ještě si přesně vzpomínám, jak jedno děvče, černovlasé a štíhlé, ukázalo na sebe, když šlo blízko kolem mne, a řeklo: "23 roků!" Sel jsem za násep a stál jsem před obrovským hrobem. Stěsnáni hustě vedle sebe leželi lidé na sobě tak, že byly vidět jen hlavy. Ze všech tekla krev přes ramena. Část postřílených se ještě hýbala.
Někteří zvedali ruce a otáčeli hlavy, aby ukázali, že ještě žijí. Jáma byla ze tří čtvrtin plná. Podle mého odhadu tam leželo již asi 1000 lidí. Ohlédl jsem se po střelci. Tento esesman seděl na úzkém okraji jámy, nohy mu visely do jámy, na kolenou mu ležel kulomet, a kouřil cigaretu.
Úplně nazí lidé šli po schodech, které byly vykopány do jílové stěny jámy, klouzali přes hlavy ležících až na místo, které určil esesman. Položili se přes mrtvé nebo postřelené lidi, někteří hladili ještě žijící a tiše je oslovovali. Potom jsem slyšel řadu střel. Podíval jsem se do jámy a viděl jsem, jak s sebou těla trhla nebo jak hlavy už klidně ležely na tělech předchůdců. Z tylu tekla krev.
Divil jsem se, že jsem nebyl vykázán, ale pak jsem si všiml, že blízko stojí těž dva nebo tři poštovní úředníci ve stejnokrojích. A již šla další skupina, sestoupila do jámy, přiřadila se k předešlým obětem a byla postřílena.
Když jsem se vrátil za násep, pozoroval jsem zase nový transport lidí. Tentokrát to byli nemocní a mrzáci. Jedna stará, velice vyhublá žena, s hrozně slabýma nohama, byla od několika jiných, již nahých lidí vysvlečena, zatímco 'dvě osoby ji podpíraly. Žena byla zřejmě ochrnutá. Nazí lidé nesli ženu okolo náspu.
Vzdálil jsem se s Moennikesem a autem jsme odjeli do Dubna.
Ráno druhého dne, když jsem znovu navštívil stavbu, viděl jsem asi 30 nahých lidí ležet v blízkosti jámy, asi 30 až 50 metrů od ní. Někteří ještě žili, strnule zírali před sebe a zdálo se, že nevnímají ranní chladno ani kolem stojící dělníky mojí firmy. Asi dvacetiletá dívka mne oslovila a prosila o šaty a pomoc při útěku. Tu jsme však zpozorovali rychle se blížící automobily a já jsem poznal, že to je SS-komando. Vzdálil jsem se na svou stavbu. O deset minut později jsme slyšeli od blízké jámy několik ran. Živí museli házet mrtvoly do jam, potom se museli sami na ně položit, aby dostali ránu do týla"
Proč vlastně byl tak podstatný rozdíl mezi výctioftoev-ropským a středoevropským způsobem vyhlazování židů? Proč nedopravovali ukrajinské, běloruské a ostatní židy do Lublina a do Osvětimi k "přesídlení" a "zvláštnímu ošetření" s maskou Červeného kříže a ostatními podvody?
Vysvětlení je prosté. Židovské obyvatelstvo z území Sovětského svazu bylo pro esesáky nezajímavé. Nebylo bohaté, nemělo spoustu zlata, peněz a přepychových předmětů, s nimiž mohli počítat u příslušníků západoevropské a ostatní židovské buržoazie. Příslušníci proletariátu se nemohli stát rukojmími pro vyděračské účely.
V roce 1958 se konal proces v Ulmu. Bylo tam obžalováno 10 příslušníků popravčích čet. Byli odsouzeni k trestům vězení. V posledních letech však byli zjištěni četní další příslušníci popravčích! čet. Celkem jich bylo asi 3 000.
Počet obětí těchto vražedných oddílů se odhaduje na jeden a půl miliónu lidí.