ÚTĚK Z VLAKU SMRTI

Zasněženou krajinou Horního Slezska jel pomalu vlak. Několik uotevřených uhláků táhla stará, supějící parní lokomotiva. Ve vagónech stály těsně vedle sebe spíše přízraky, než lidé. Oděni v nejrůznějších hadrech, třesoucí se postavy byli evakuovaní vězní z koncentračního tábora Osvětim. Mezi nimi jsem byl já, kdysi Erich Schön, nyní vězeň číslo 73 043 držící za ruku svého ještě ani ne třináctiletého syna, vězně číslo 148 575. Našim zločinem bylo, že jsme se narodili jako Židé. Spolu s ostatními vězni jsme jeli, nevědouce kam, asi někde do vnitřního Německa. Byl konec ledna 1945.
Stáli jsme, na sezení nebylo místa. Kdo nevydržel a padl vysílením, již nevstal. Desítky nohou ho ušlapaly. Většina vězňů se ne krajinu, kterou míjeli dívala bez zájmu, resignovaně. Nemluvili. Řeč vysiluje. Někteří, kterým přece jen zbývalo trochu sil a tato krajina byla jejich vlastí, s napětím očekávali, kdy vlak vjede do zatáčky a zpomalí. Pak sebrali všechny síly, přeskočili postranice vagónu a buď zůstali ve sněhu ležet, nebo se pokoušeli běžet.. Krátce na to se ozval rachot samopalů a kulometů ze strážních vagónů. Bylo-li to v noci, prořízly tmu světla reflektorů. Stráž se nestarala o tom, byl-li někdo zraněn nebo zabit. Vlak jel dál. Naděje na přežití byla v tomto mrazu minimální.
Když vlak zastavil ve stanici, vyvrhl ze svých útrob mrtvoly . Po krátké zastávce, když byla lokomotiva napojena vodou spolu s žíznícími vězni, pokračovala v jízdě. 28. ledna 1945 se tento vlak s nákladem polomrtvých těl přiblížil k Moravské Ostravě ponořené do hluboké tmy.
Přemýšlel jsem. Válka se blížila ke konci. Sovětská armáda již byla nedaleko. Vlak, jedoucí do Německa musel v důsledku stále většího zmatku stále odbočovat, nakonec jet přes Moravu a Čechy, v blízkosti mého rodného Valašska. A já jsem chtěl tolik žít, zachránit Ottu a setkat se s Elly. Vlak přijížděl na ostravské rozřaďovací nádraží. Tam chvíli stál a pak se opět dal do pomalého pohybu. Projížděli jsme pod nadchodem. Lidé se zastavovali a když poznali kdo jsme, házeli do vagónů vše, co měli u sebe. Chléb, cigarety, cokoliv, jen aby vyjádřili své sympatie.
Před půlnocí zastavil vlak na ostravském nádraží. Hlídky SS se okamžitě postavily okolo asi 250 metrů dlouhého vlaku. Ve sporém osvětlení jsem viděl siluetu nádraží a nástupiště. Křečovitě jsem svíral Ottovu ruku. V hlavě se mně honila jediná myšlenka, myšlenka na útěk. Rodný Vsetín a přátelé přece nebyli daleko. S Ottou jsme byli v poměrně dobrém stavu, měli jsme civilní oblek, znali jsme řeč a byli jsme ve své rodné vlasti. Vzal jsem Ottu za ruku a protlačili jsme s k postranici. Pak jsem sebral všechny síly a vyšplhal se nahoru. Vlak stál na konci nádraží. Byl obklíčen stráží SS, ne však příliš hustě. Asi 100 metrů od nádraží byl nevysoký plot a v něm otevřená vrátka. Za nimi jsem viděl temné siluety domů. Nedaleko našeho vlaku stály železniční vagóny připravené k posunu. Tyto vzbudily mou pozornost. Svlékl jsem kabát s číslem a Davidovou hvězdou. S pomocí spoluvězňů jsem se přehoupl přes zadní stěnu vagónu. Pomalu jsem klouzal dolů, až jsem podrážkami dosáhl na plošinku mezi vagóny a stoupl jsem si na nárazníky. Počínal jsem si tak, jak jsem vídával u posunovačů, když kontrolovali brzdy. Opatrně jsem proklouzl k vlaku , který stál vedle. A měl otevřené dvéře. Na boku vagónu bylo bílé návěští s německým a českým nápisem Valašské Meziříčí. Prudce se mi rozbušilo srdce. Město mně tak blízké. Nyní se mně zdál útěk snadný. Rychle jsem se vracel, abych se domluvil s Ottou a spoluvězni. Když jsem se doplazil zpět, zjistil jsem, že situace se změnila. Na scéně se objevil nový objekt.
V prostoru mezi vlakem a plotem se objevily dva vyhřívané kotle a okolo stálo několik žen v bílých pláštích s červeným křížem na rukávech. Jak jsem se později dozvěděl, rozneslo se, že na nádraží stojí vlak s evakuovanými "soukmenovci" z ohrožených oblastí. Místní nacistická organizace Červeného kříže pro ně iniciativně připravila horkou polévku. Důstojníci z našeho doprovodu byli překvapeni a snažili se ženám vysvětlit situaci. Než je však vrátili zpět , vězni, kteří viděli kotle s kouřící se polévkou, jakoby zešíleli. Začali přeskakovat bočnice vagónů as křikem se hrnuli ke kotlům. Podlehl jsem davovému šílenství. Zvolal jsem Ottu a spolu s ním držíce v ruce šálky na jídlo, běželi jsme za spoluvězni. Doprovod SS se na nás s řevem vrhnul, bil do nás pažbami pušek a začal střílet do vzduchu. Ku podivune do nás. Jeden "muž" SS do Otty kopl tak silně, že ten upadl. Vystřízlivěl jsem. Zvedl jsem Ottu a zakřičel jsem : " Utečme odtud !" Všiml jsem si totiž, že prostor k vrátkům je volný. S Ottou jsem běžel, co mně síly stačily. Srdce nám prudce bušila, křik , rámus a střelba se vzdalovala. Náhle zazněly sirény. Letecký poplach. Tma ještě více zhoustla, na obloze se objevily paprsky světlometů. Ukryli jsme se s Ottou ve tmě ulice. Asi za hodinu byl poplach odvolán. Všude bylo ticho. Nikdo nás nesledoval. První etapa útěku se podařila. Místo, kde jsme se ocitli, jsem dobře neznal. Matně jsem si však vzpomínal, že nedaleko odtud, v podchodu, měl obchůdek můj strýc Artur Sonnenstein. Věděl jsem, že on a celé rodina byla deportována. Blízko obchodu byla velká hornická kolonie, kde , jak jsem doufal, nám někdo pomůže. Svlékli jsme ze sebe trestanecké šaty a zahrabali je do sněhových závějí. Procházeli jsme kolonií ponořenou do hluboké tmy. Najednou jsme uviděli v jednom okně škvírou prosvítat světlo. Dodal jsem si odvahu a zaklepal jsem na dveře. Otevřela nám starší žena. Která se na nás udiveně podívala s otázkou v očích.
Ostravským dialektem jsem ji poněkud zajíkavě vysvětloval, že utíkám se svým synem z transportu dělníků přepravovaných z Horního Slezska ne odklizovací práce do Německa. Poprosil jsem ji o pomoc pro svého syna. Podívala se pátravě na Ottu a beze slova nás pustila do kuchyně. Za stolem snídali dva spoře vyhlížející mladíci. Na jejich otázky jsem si vymyslel dost nepravděpodobnou legendu. Vyprávěl jsem jim, že jsem pracoval v Horním Slezsku. Před několika týdny za mnou přijela má žena se synem. Tábor, ve kterém jsme byli ubytováni, byl bombardován. Má těžce raněná žena byla odvezena do nemocnice. My jsme byli spolu s ostatními násilně evakuováni. Rozhodl jsem se i se svým synem uprchnout . Svého syna chci předat do Zašové a Valašského Meziříčí k rodičům a sám si někde najít práci.
Této legendě všichni spíše nevěřili, než věřili. Nevyptávali se však na podrobnosti . Nacisty neměli v lásce a těšili se na konec války. Dovolili nám,abychom se umyli a mně půjčili břitvu, abych se mohl oholit.. Pak odešli do práce. Po jejich odchodu jsem ještě chvíli zůstal s paní Hradilovou, jak se jmenovala žena, matka dvou horníků a hornická vdova. Když jsme se loučili, dala nám ještě malý balíček s jídlem a nějaké peníze.
Trochu osvěžení a odpočinutí jsme se vydali k nádraží. Již svítalo. U vchodu k nádraží byly opřeny lopaty a krompáče. "Vypůjčili" jsme si nářadí, já krompáč a Otto lopatu, dali si nářadí na ramena a já jsem šel koupit lístky do Valašského Meziříčí.
Náš "vlak smrti" již odjel .Nasedli jsme do vlaku, který jsem tam viděl stát již v noci. Sedli jsme si k oknu a pozorovali nám tak známou, zasněženou krajinu jako by rychle běžící kolem nás. Stále jsem nemohl uvěřit, že se nám útěk podařil. Klidný jsem však nebyl. Obával jsem se, že při kontrole mohli odhalit náš útěk a, že Gestapo po nás již pátrá. Měl jsem strach. Z pátravého pohledu průvodčího, když kontroloval naše jízdenky. Ze spolucestujících a jejich zvědavých dotazů.. Při každém zastavení vlaku jsem s obavami sledoval nastupující cestující, nejsou-li mezi nimi četníci nebo snad Gestapáci. Otto byl statečnější. Snad proto, že dost dobře nechápal, v jakém nebezpečí jako uprchlíci jsme. Byl klidný. Po dvou hodinách jízdy jsme přijeli do Valašském Meziříčí, které jsem tak dobře znal.
V nádražní hale nás uvítal obrovský plakát, na němž bylo zobrazeno monstrum s rudou hvězdou na čepici , držící v pařátech český a německý nápis " Zachvátí-li Tě , zhyneš !" davem lidí jsme se protlačili do jídelny. U pultu jsem objednal dvě gulášové polévky. Když mně je podávala, požádala mne o potravinové lístky. S údivem se na mne podívala, když místo lístků jsem ji dával nějaké peníze navíc. Pochopil jsem údiv servírky. O potravinových lístcích jsem nic nevěděl. Otřásli mnou však vyhlášky visící v hale. Jedna zdůrazňovala, že pomoc banditům a uprchlíků se trestá zastřelením celé rodiny. Pak tam také visela červená vyhláška se seznamem popravených za tento "zločin". Také tam viseli plakáty vyzývající k dobrovolné práci na kopání zákopů. Rozhodl jsem se, že se přihlásím. Před nádražím stála dlouhá řada dělníků, kterým předák kontroloval "kenkarty" a vydával potravinové lístky. Pochopil jsem, že bez dokladů žádnou práci nenajdu. Si tím jsem nepočítal . Co nyní ?
V duchu jsem probíral přátele, kteří by nám mohli pomoci. Snad Olga, má švagrová ? Byla přece "árijka". Když se nechtěla s mým bratrem , Židem, rozvést, byla nejprve zatčena Gestapem, pak propuštěna, ale nesměla učit. Řekl jsem to Ottovi. "Pojedu za do Nového Hrozenkova sám", prohlásil Otto. "Po chlapci, jako jsem já, nebudou asi žádat doklady. Také bych rád viděl svého bratrance Dana a sestřenku Lianku." Udiveně jsem na něh pohlédl. Z očí jsem mu vyčetl touhu po teple rodinného života, u tak malého, dvanáctiletého hocha, zcela přirozenou. Ottovo přání však bylo příliš riskantní. Nový Hrozenkov byla malá vesnice a Olga jistě byla pod dohledem. Ohrožen by byl nejen Otto, ale i Olga a její děti.
Nakonec jsem dospěl k názoru, že jediný člověk,který by nám mohl pomoci, je Václav Juráň. Snad nebyl ženatý a neměl nikoho z blízké rodiny. Dobře jsem ho znal. Byl to čestný , obětavý a spolehlivý přítel. V roce 1937, když si otevřel stavební firmu, hodně jsem mu pomohl.Zapracoval jsem i jeho přítele, tesaře Karla Frýdu , do práce na pile. Jistě také nezapomněl na naši spolupráci v ilegální skupině a to, že jsem ho při výsleších neprozradil.
Šli jsme na blízkou poštu, v seznamu jsem našel číslo Václavovi firmy ve Vsetíně a požádal úředníka o spojení. Za krátkou chvíli se ozvala jeho sekretářka., která mne předala Václava k aparátu.. " Tady Javor" ,ozval jsem se heslem, které jsem užívali v ilegalitě. Pokračoval jsem v rozhovoru : " Dověděl jsem se, že hledáte pracovníky na pilu. Náhodně projíždím Valašským Meziříčím a rád bych se s Vámi setkal." Chvíli byl ticho. Pak se ozval Václavův hlas : " Jsem rád, že Vás po dlouhé době slyším. Právě jsem sice přijel, ale nejbližším vlakem přijedu do Valašského Meziříčí. Čekejte na mne na nástupišti." Pak zavěsil. Oddechl jsem si.
Když jsem již měl k dispozici telefonní seznam, podíval jsem se do něj, abych zjistil, kteří přátelé v tomto městě ještě zůstali. Našel jsem firmu Ernst Knoepfelmacher, zasilatelství a stěhování, s poznámkou " Unter treuhändischer Leitung", ( pod správou věrné ruky). Ernst byl můj přítel a spolužák. Byl zatčen v roce 1942 a setkal jsem se s ním v Osvětimi. Později pracoval v Monowicích, v závodě I.G. Farben Bunawerke. Jeho žena, "árijka", aby mohl udržet syna na studiích se s ním po jeho souhlasu rozvedla. Zůstal ji podnik, ale pod nucenou správou. Neodolal jsem, a zatelefonoval jsem ji. Když se ozvala, řekl jsem jí :" Zde přítel Vašeho manžela, se kterým jsem se setkal. Pozdravuje Vás." " Kdo jste ? Kde jste ? Můžete klidně mluvit, zde jsou spolehliví lidé !" Kategoricky jsem řekl : " Ozvu se později," řekl jsem a položil telefon. Nechtěl jsem vzbuzovat pozornost. Když jsem platil německými markami, osopil se na mne pokladní : " To nemáte české peníze ? Mohl jste si je vyměnit !", řek rozzlobeně. Byl jsem překvapen, s jakou neochotou jsou přijímány marky. To již s " Velkoněmeckou říší" nevypadá dobře.
Otto, který čekal před poštou se na mne tázavě podíval. Jen jsem se na něj usmál. Pochopil beze slov. Vzali jsme se za ruce a šli jsme na nádraží. Netrpělivě a s obavami jsem čekal na Václava. Zvláště Otto se vždy zatřásl, když viděl četnickou uniformu. Připomínala mu chvíle, kdy ho s Elly vystěhovali a odvlekli je do Terezína.
Konečně přijel vlak od Vsetína. Z jednoho vagónu vystoupila mírně nahnutá, vytáhlá postava, s ironickým úsměvem v tváři. " Erichu, jak jsem šťastný, že jsi vše přežil a mohu Tě opět vidět !" Pak se tázavě podíval na Ottu a zvolal : " To je přese Otto. Neuvěřitelné ! Jak jste se zachránili ?" Oba nás objal a po krátkém rozhovoru jsme se odebrali do blízké hospody. Byla plná lidí . Václav našel v koutě prázdný stůl a ihned objednal jídlo. Měl dost peněz i lístků. V zakouřené, hlučné hospodě nám bylo dobře. Po jídle jsme se dali do vyprávění. Václav nevěřícně kroutil hlavou, když jsem mu líčil poměry v Osvětimi a útěk z transportu. " To je neuvěřitelné, jaké bestie mohou být lidé. Jak mohou vraždit malé děti, tisíce žen a starců. Prožíváme zlé časy, ale něco takového si ani nedovedu představit" , poznamenal.
Byl již večer. Když jsme se loučili. " Jediné, co dnes mohu pro vás udělat je, že vám dám peníze a potravinové lístky. Musím odjet do Vsetína a zařídit spoustu věcí pro váš úkryt. Do zítřka dopoledne musíte nějak vydržet a přežít. Není vše jednoduché. Tresty za přechovávání uprchlíků jsou přísné a lidé se bojí. Prozatím vám připravím úkryt na mé chalupě nedaleko Jablůnky." Pak nám vysvětli, kde chalupa je a jak se tam dostaneme. Krátce na to odešel na nádraží. Když odešel, padla ne mne tíseň. Otto byl nesmírně unaven a usínal za stolem. Hosté začali opouštět hospodu. Blížila se uzavírací hodina a my jsme neměli kam jít. Přisedli si k nám dva mírně podnapilí muži. Byli to dělníci kopající tankové zátarasy v okolí. V rozhovoru jsem jim znovu pověděl svou legendu, které, jak se zdálo, uvěřili. Když jsem jim řekl, že nemáme kde spát, navrhli mi, abych šel s Ottou na jejich ubytovnu. Tam se místi pro nás najde. Ubytovna byla nedaleko. Zavedli nás do kanceláře správce a odešli. Správce mi řekl, že nás ubytovat může a požádal mne o " Kennkartu". Zarazil jsem se.Prohledával jsem kapsy a po chvíli jsem mu řekl, že je nemám " Asi jsem ji nechal doma ", oznámil jsem mu ji. " Tak se běžte přihlásit na policii, je to nedaleko. Když Vám dají potvrzení, klidně vás oba ubytuje.," řekl stroze.
Vyšli jsme znovu do tmy. Otta již klopýtal. Byl již nesmírně unaven. Na policii jsme jít nemohli. Byla by to naše smrt. Pak jsem si vzpomněl, že nedaleko odtud je most, pod kterým bychom se mohli ukrýt. Když jsme se k mostu přiblížili, uviděl jsem siluetu stráže. Most byl hlídán. Jak situaci vyřešit. Otto již doslovně padal únavou. Pak jsem si vzpomněl že dům Knoepfelmacherů je nedaleko. Budu to riskovat, je to naše poslední naděje. Vzal jsem Ottu do náručí a klopýtající námahou jsem došel ke dveřím. Po zaklepání se za chvíli otevřely dveře a uviděl jsem v nich obrys postavy paní Knoepfelmacherové. Chvíli se na nás s údivem dívala, pak mne poznala. Pro tento okamžik jsme byli zachráněni.
Rychle nás zavedla do kuchyně, kde byla mladá dívka. Krev a mléko. " To je Gina, jedna z našich, té se bát nemusíme, Erichu !" Povídání, slzám radosti i žalu nebylo konce. Vysvětlil jsem náš problém. Někde se musíme do zítřka ukrýt. " Můžete zůstat u nás, V seníku je místo. Brzy ráno však musíte vstávat. Přijde kočí a závozník, kteří krmí koně", poznamenala pani Knoelmacherová. Mezitím Gina zmizela. Dověděli jsme se, že je to položidovka, které otec zemřel a matka má být odvezena do Terezína. Rozrušilo ji naše povídání o tom, jak zachází nacisté s Židy a o hrůzách v koncentračních táborech. Po chvíli se Gina vrátila. Řekla nám, že v seníku zůstat nemůžeme. Závozník je příliš upovídaný a bylo by to pro nás nebezpečné. " "Našla jsem však pro vás místo. Byla jsem u zubaře Jansy. Jeho žena je Židovka a čekána transport do Terezína. Požádala jsem je, aby vás ukryli. Nejprve se báli, pak ale souhlasili, abyste zůstali do rána v jejich zahradním altánku", říkala nám radostně. Oddechl jsem si. Otto již spal za stolem. Vzbudil jsem ho a pak jsme se rozloučili.
Vzal jsem Ottu do náruče a s Ginou jsme vyrazili přes zahrady. Zahrada MUDr. Jansy byla nedaleko. Tam již bylo vše připraveno na nocování. Gina se dlouho nezdržela. Myli jsme špinaví, vysílení. Sotva jsme doslovně upadli na dřevěné palandy a zakryli se dekou, usnuli jsme.
Probudili jsme se pozdě odpoledne. Gina již v altánku zřejmě byla. Poznali jsme to podle balíčku s potravinami a dopisu na rozloučenou. Umyli jsme se sněhem a po snídani, osvěženi a posíleni jsme se vydali na další pouť. Podle dohody jsme do Jablůnky přijeli v pět hodin odpoledne. Chalupa byla vzdálena od nádraží asi 4 kilometry. Přišli jsme za tmy. Václav nás již netrpělivě očekával. " V této chalupě zůstanete jen několik dům. Vzhledem k aktivitě partyzánů jsou opuštěné domy a samoty často prohledávány německou policií". Pak nám Václav ukázal náš úkryt vybudovaný z prken za seníkem. " Nikomu neotvírejte, klíče od chalupy mám jen já a vy. Potravin máte dost. Já brzy přijdu s jedním přítele a převedeme vás do jiného úkrytu", řekl nám Václav. Chvíli jsme si ještě povídali o situaci na Valašsku a pak Václav odešel k vlaku do Jablůnky. S napětím jsme čekali na další vývoj.
Za tři dny Václav přišel doprovázen, k mému překvapení, i mým starým, dobrým přítelem Karlem Frýdlem z Liptálu. Srdečně jsme se přivítali. ! Dohodli jsme se s Karlem, že Vás ukryje ve svém domě v Liptále", řekl Václav. "Zde je to příliš riskantní, přijdeme pro vás zítra a půjdeme přes hory. Pro Tebe, hrdino, jsem připravil malé saně " , řekl Frýdl Ottovi.
Na druhý den, jak Frýdl slíbil, přišel i se sáňkami. Přines i teplé ponožky a rukavice.
Vydali jsme se přes kopce na pochod k Liptálu. Všude bylo ticho. Krajina byla pokryta bílým, čistým sněhem. Opět jsem byl v těch krásných valašských lesích. Najednou jsme zaslechli výstřely a hlas volající německy : " Dort sind Sie, diese Tschechische hunde!" , ( tam jsou ti čeští psi), a opět výstřely. Padli jsme do sněhu a ani jsme s nehýbali."Někdo nás zradil", lekl jsem se. Najednou jsem opět slyšel německý hlas : " Tam jsou, dole v údolí, ty svině. Je jich tam stále více. Ani je nestačíme postřílet". Střelba se pomalu od nás vzdalovala. Uvědomil jsem si, že to nepatřilo nám, ale že došlo k náhodnému střetu německé hlídky s českými partyzány.Pomalu jsme vstali a oprášili od sněhu. Podíval jsem se na Otto. Měl jsem pocit, že se z nás nejméně bál. Pokračovali jsme v cestě. Již jsme ale krásu krajiny nevnímal. Opět jsem měl pud štvance bojujícího zoufale o život svůj a svého dítěte. Asi po šestihodinové chůzi jsme uviděli Liptál a na jeho kraji Frýdlův dům. Byla to pěkná valašská dřevěnice, kterou si postavil sám.
Paní Frýdlová nás již čekala s jídlem. Po jídle nás Frýdl odvedl do úkrytu. Byla to dobře ukrytá místnost v podkroví s možností snadného útěku do zahrad a lesů. První večer byl naplněn našim vyprávěním. Otto ukázal na paži vytetované vězeňské číslo. Paní Frýdlové vyhrkly slzy. Asi po hodině vyprávění Frýdl vyšel znechuceně ven. Když se vrátil, povídal : " Bylo mně z toho nevolno, když jsem si uvědomil, čeho všeho jsou lidé schopni a co by mohlo potkat i mé děti". Když jsme odcházeli spát do úkrytu, po dlouhé době z nás spadla tíseň a strach. Byli jsme mezi přáteli.
Ráno za mnou Frýdl přišel se sešitem a tužkou. " Erichu, večer jsme ani já, ani má žena nemohli usnout pod dojmem Tvého a Ottova vyprávění. Myslím, že by jsi to měl vše popsat, pokud to máš bezprostředně v živé paměti", zdůraznil Frýdl. Dny, naplněné psaním, povídáním a poslechem zahraničního rozhlasu rychle ubíhali. Měl jsem pocit, že jsme již opravdu zachráněni. Jednou večer však Frýdl přišel rozrušen domů. Naznačil mně, že spolupracuje s partyzánskou skupinou. " Erichu, jsou problémy. Aktivita partyzánů roste A němci se rozhodli prohledávat všechny samoty a vesnice, které budou pak pečlivě hlídat. Domy, ve kterých najdou nepřihlášené osoby, budou vypáleny a všichni jejich obyvatelé zastřeleni. Všichni, bez výjimky. Musíte rychle pryč. Zítra přijede Václav a probereme to", poněkud vzrušeně mně situaci popisoval Frýdl.
Druhý den, když přišel Václav, rychle jsme se dohodli. Ottu ukryje Václav ve Vsetíně. Já odjedu k Václavovu příteli do Ostravy a tam počkám na příchod sovětské armády. Znejistěl jsem. Bál jsem se rozloučení s Ottou. Pak jsem si uvědomil, jak moji přátelé riskují a souhlasil jsem. Václav po krátké chvíli odešel společně s Ottou. Loučení bylo krátké a smutné.
Druhého dne jsem odešel dobře vybavený jídlem teplými šaty z pohostinného domu já. Opět do rodného Vsetína. Na nádraží mě čekal Václav s jízdenkou do Valašského Meziříčí. Podle nové vyhlášky musel mít cestující do míst vzdálenějších než 50 kilometrů zvláštní povolení. Tomu jsem se mohl vyhnout při nákupu jízdenky právě tam. Před odjezdem mne ještě Václav ujistil, že Otto je v pořádku a, že se o něj nemusím bát.
Cestou vlakem jsem pozoroval zasněženou krajinu. Jak vše bylo absurdní a nepochopitelné.. Ty statisíce mrtvých, zavražděných, ta hrozná a bezdůvodná nenávist. A co Elly ? Uvidím ji ještě někdy ? Zamyšlen jsem ani nepozoroval, že skončila první etapa mé cesty. Žel jsem k pokladně. Před ní stála řada lidí. Když jsem požádal o jízdenku do Ostravy , řekl pokladní nasupeně : " Předložte prosím doklady!" Udiveně jsem se otázal : " A proč?" " Ostrava je ve válečném pásmu a každý, kdo tam jede, musí mít povolení, že tam bydlí, nebo pracovní knížku, že tam pracuje", povídal mi netrpělivě pokladní. Chvíli jsem ho přesvědčoval, aby nebyl tak přísný a přece jen mně jízdenku prodal. Náhle jsem si však všiml, že nedaleko mne stojí muž v uniformě polní šedi, který náš rozhovor pozorně poslouchá. Rychle jsem poznamenal, že doklady má moje žena v tažce a pospíchal jsem rychle na nástupiště. Muž v uniformě běžel za mnou. Bez rozmýšlení jsem vskočil do právě se rozjíždějícího vlaku a zabouchl za sebou dveře. S úlevou jsem pozoroval, jak si muž vztekle odplivl.
Jel jsem, ale nevěděl kam. Nenápadně jsem vyzvídal spolucestující, od kterých jsem se dověděl, že do Kojetína. Tedy opačným směrem. Není to snad nějaké znamení? Dokoupil jsem si u průvodčího a přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Nevěděl jsem a východisko ze situace jsem nenacházel. Pak jsem spatřil název stanice . Hulín . Bez váhání jsem rychle vystoupil z vlaku. Hulín je přece nedaleko Zlína, kde žije můj dobrý přítel Jan Tkadleček. Rychle jsem utíkal na poštu a netrpělivě jsem listoval v telefonním seznamu. Opravdu, jeho firma tam byla uvedena. Ihned jsem mu telefonoval. Janův hlas se vůbec nezměnil. " Zde Erich, mohu Tě, Jane, navštívit ?" Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Janův překvapený hlas : " Přirozeně, přijeď a tak rychle, jak jen můžeš", ozvalo se rozhodně.
Z Hulína jel do Zlína dělnický autobus. Nastoupil jsem plný očekávání i obav z další budoucnosti. Autobus zastavil v Kvítkové ulici naproti kanceláře Janovi firmy. Jan mě již čekal. Za těch pět let, co jsem ho neviděl, zblahobytněl. Stále mu však zůstal ten jeho milý úsměv ve tváři. Objel mne, odvedl do své kanceláře, kterou za námi pečlivě zamkl. V kanceláři již na mne čekala jeho žena Anna a bratr Jakub. Na stole stála láhev slivovice a skleničky a uvítací přípitek. Opět jsem byl mezi přáteli.
Stručně jsem mu vylíčil mou a Ottovu situaci a poprosil ho o pomoc. Dlouho jsem hovořit nemusel. Byl již dost informován od Václava Juráně, našeho společného přítele. Obdivoval jsem se jejich odvaze, zvláště pak odvaze paní Anny. Janečkovi měli tři děti a čtvrté bylo na cestě. A paní Anna si musela být vědma,coby její rodinu potkalo, kdybych já byl u nich chycen, Přesto ani minutu nebyla proti tomu, aby mne Jan ukryl. Opět jsme dlouho do noci besedovali. Já jsem líčil své osudy, Tkadlečovi pak ten svůj na "svobodě".
" Tak, Otto zůstal u toho starého jezevce, Václava Juráně. Nevím, jestli je to dobré", poznamenal . "Myslím, že by bylo lepší, kdyby byl u nás společně s Erichem. Juráň přece dětem nerozumí: poznamenala paní Anna. "Máš asi pravdu, ještě si ale vše dobře rozmyslím", přikývl Jan. Pak mne uložili ke spaní na pohovce v kanceláři. Dlouho jsem nemohl usnout. Přemýšlel jsem o době, Ottovi, svých přátelích, kteří pro nás tolik riskovali, aby nám poskytli pomoc. Můj spánek byl přerušován sny o Elly, rodičích a sourozencích.
Ráno mne informoval Jan o situaci podniku. Původně to byl náš společný podnik, před zatčením jsem však svůj podíl převedl na Jana. Jan podnik rozšířil. Za městem postavil velké skladiště dřeva, které sloužilo jako garáž. Byl tam také sklad náhradních dílů a cirkulárka na řezání palivového dříví. V podkroví tam byly také dvě místnosti a jednu jsem měl k dispozici. V průběhu našeho rozhovoru za námi přišel vysoký blondýn. " To je Bedřich, Eriku. Pracuje u mne a stará se , aby zlíňáci nezmrzli. S nacisty má také otevřené účty. Vše Ti vysvětlí sám. Na práci nestačí. Ty mu budeš pomáhat", sdělil mně Jan.
Večer, u praskajících kamen mne Bedřich vyprávěl svůj příběh. Pracoval Jako dělník v Kunčičkách. Nacisty nenáviděl. S několika spolupracovníky sabotovali. Upadli však do podezření a Gestapo je zatklo. Bedřichovi se podařilo uprchnout, ilegální organizace mu obstarala falešné doklady a zajistila mu práci u Tkadlečka. Jezdil po Zlíně s cirkulárkou a řezal palivové dřevo. Na oplátku jsem mu zase vyprávěl svůj příběh. O Elly, Ottovi a o životě v Osvětimi. " Je divné, že lidé o koncentračních táborech nic neví, snad ani tomu nebudou věřit", přerušil mne Bedřich. Nechtěl jsem mu říci, že o vraždění v Osvětimi se vědělo, ale nebyl zájem zakročit. Nevěřil by mně.
Na druhý den jsme se dali do práce. Navštěvovali jsme zákazníky a řezali dříví. Došlo však ke dvěma příhodám, které mne zneklidnily. Odvážil jsem se jít na procházku. Bylo to počátkem března. Najednou se ke mně přihlásil Břetislav Matyáš, který dříve pracoval na naší pile v Novém Hrozenkově. Oba jsme byli překvapeni. Matyáš se nějak dověděl, že jsem uprchl. " Jakou provizi jsi dal za ukrývání ? Já bych měl pro Tebe lepší úkryt. V osadě Ploštině v lesích za Vizovicemi", nabídl mně. Poděkoval jsem mu a raději jsem rychle zmizel. Později byla Ploština vypálena a její obyvatelé postříleni. Po druhé se stalo,, že nás při hledání kontrabandu kontrolovala policie. Janovi se celou věc vyřídit několika lahvemi slivovice. Ještě více jsem byl však zneklidněn zprávou, kterou přinesl
Jakub Tkadleček ze Vsetína. Liptál a Krylův dům prohlíželi vojáci SS se psi. Na štěstí jsme již byli pryč. Václav byl tím zneklidněn. Měl pocit, že je Gestapem sledován. Otto byl velmi ukázněný a opatrný, aby ho nikdo neviděl. Přece však schovávat dítě u starého mládence bylo riskantní. Vzkázal jsem roto Václavovi, aby se spojil s mou švagrovou Olgou, které žila u svého bratra Slávka Macháčka, učitele v Novém Hrozenkově se svými dětmi, šestiletým Danem a tříletou Liou.Václav ji koncem března navštívil. Obě její děti, položidé, měly být odtransportovány do Terezína. Silně se však nachladily a dostaly průjem. Od ošetřujícího lékaře, MUDr. Pambuše dostala Olga potvrzení, že u dětí je podezření na tyfus a je nutná karanténa. To na Němce zapůsobilo. Ze všeho nejvíce se báli epidemií. Děti dostaly čtyřicetidenní odklad. Kromě toho Gestapo prosazovalo,aby v domě byla ubytována nějaká Kochová. Její manžel byl informátorem Gestapa. U ní ukrýt Ottu nebylo možné.
Nakonec vše vyřešil Jan. "Jakub přiveze Ottu k nám a bude ubytován s Tebou, Erichu" , řek resolutně. Ani snad netušil, jakou mně udělal radost.Jednoho dne jsme se opět s Ottou setkali.
Konec války se blížil a my jsme získávali stále větší sebevědomí. Otto v podvečer vycházel do města. I já jsem občas získal odvahu a odvážil jsem se večer vyjít na vycházku. Jednou mne na procházce někdo chytil za ruku. Byl to můj spolužák a přítel Joža Trochta ze Vsetína. " Erichu, Ty žiješ ? Slyšel jsem, že jsi byl zabit " , zvolal radostně. " Neboj se, Tvému trápení bude brzy konec!" Že ale konec ještě není poznal jsem již na druhý den. Šel jsem se ostříhat k holiči. Abych si zkrátil čekání, vzal jsem si noviny. Na první straně bylo tučně vytištěné oznámení, že každý, kdo poskytne úkryt uprchlíkům nebo banditům, bude s celou rodinou zastřelen. Pod oznámením byl uveden seznam zastřelených. Rychle jsem noviny složil a odešel.
Koncem dubna již bylo slyšet dělostřelbu a 1. května 1945 začaly dělostřelecké granáty vybuchovat v blízkosti Zlína. 2. května 1945 se rozezněly zvony. Zlín byl osvobozen. Já jsem s Otou přežil.
Na druhý den jsme šli s Janem na repatriační úřad, kde jsme dostali potravinové lístky, doklady, peníze a nějaké šaty. A co nyní ? Ottovi oči mně tona pověděly. Vypůjčili jsme si kola a rozjeli se jarní kra inou směr Liptál, Vsetín, Nový Hrozenkov. Tam nás přivítala Olga s Danem a Lia.
Vrátí se nám Elly ?
Erich a Otta se Elly nedočkali. Zemřela vysílením při transportu z koncentračního tábora Stutthof v polovině ledna 1945. S ostatní vězeňkyněmi je pohřbena v Gdaňsku.
"Vlak smrti! Po dlouhém putování, poloprázdný přijel až do Mauthausenu. Ku podivu několik vězňů transport i poslední dny přežili.
Erich nezapomněl na ně a vsetínské souvěrce. Z jeho iniciativy byl v roce 1992 vybudován na místě, kde byla v březnu roku 1939 nacisty zničena synagóga pomník obětem holocaustu.