VELKÁ AKCE

O 6. hodině začala "velká akce". V V. úseku byla nahnána část židů do baráku, kde se museli vysvléct. Potom velitel tábora Thumann přeťal dráty mezi plotem V. úseku a hromadnými hroby. Tento průchod ihned obstoupil po obou stranách špalír ozbrojených esesáků. Mezi nimi probíhali vězňové nazí směrem k jámám. Jeden ese-sak zaháněl do jámy vždy 10 lidí. Ti, kteří byli uvnitř, byli zahnáni na jednu stranu a museli se položit. Esesáci stáli nahoře, na okraji jam, a stříleli do ležících vězňů. Živí se kladli na mrtvé, až se hroby naplnily po okraj. Muže a ženy stříleli odděleně. Akce trvala bez přerušení až do 17. hodiny odpoledne. Esesáci, kteří vykonávali exekuce, se střídali a jezdili se do kasáren posilnit! Po celou dobu zněla z obou vozů hlučná hudba .. Průběh akce jsem pozoroval z budovy nového krematoria.
Akce byla organizována po vojensku. Důstojník, který akci pozoroval, hlásil policejním velitelům rádiem průběh a počet zastřelených. Toho dne bylo zastřeleno pouze v Majdanku 17000 vězňů obého pohlaví. Zůstalo na živu 300 žen, které pracovaly na třídění a odesílání předmětů a 300 mužů zvláštního oddílu 1005. Ti otevírali hromadné hroby a pálili mrtvoly. Jeden esesman mi vyprávělf že židé z tohoto oddílu se pokusili o útěk; od té doby museli pra-covat s okovy na nohou. Potom byly hroby zaházeny tenkou vrstvou hlíny. Dostal jsem rozkaz ihned zahladit stopy a spálit mrtvé. 4. listopadu jsem začal vozit dříví a 5. listopadu jsem zahájil pálení. Na dně jam, které nebyly zaplněny, byly položeny rošty ze dřeva a na ně naskládány mrtvoly. Hotové hranice jsme polévali methanolem a tak se postupovalo ve všech hrobech. Jakmile popel vychladl, vězňové mého zvláštního oddílu jej vyhazovali na povrch. Mleli z popelu kostní moučku zvláštním mlýnkem, poháněným elektrickým motorem. Kostní moučku jsme sypali do pytlů a odváželi nákladními auty do skladišť SS. Práce kontroloval funkcionář SD, který přísně sledoval zahlazení všech stop. Mrtvolám jsme museli vytrhat zlaté zuby a všechny cenné věci odevzdat. Tato akce měla krycí jméno Reinhardt."
Sovětský spisovatel Konstantin Simonov byl za války válečným zpravodajem časopisu "Krasnaja Zvezda" l, běloruského frontu. V srpnu 1944 po osvobození Lublina popsal, co sám viděl a také co slyšel od osvobozených vězňů. Z jeho líčení vyjímáme tento úryvek:
"Za táborem je ještě jeden nedostavěny blok baráků. Za plotem z ostnatého drátu jsou jen cihlové základy, stěny nejsou dokončeny. Dostavěn je fen jeden barák, který na rozdíl od jiných je bez pryčen. V baráku nebydleli lidé; stal se však nejstrašnějším svědkem všeho, co se zde dělo. Tento barák, jehož každá strana měří několik desítek metrů, je do poloviny, do výše přes dva metry, po celé délce a šířce plný obuvi lidí, kteří zde byli během tří let povraž-děni. Těžko říci, kolik párů obuvi zde je. Možná milión, možná víc. Boty se již nevešly do baráku, sypou se ven z oken a dveří. Jedna stěna se pod tíží obuvi prolomila a část stěny se vyvrátila i s haldami bot.
Jsou tu všemožné druhy a velikosti: rozbité ruské vojenské vysoké boty, polské vojenské šněrovací boty, mužské s holinkami, ženské střevíce, galoše. A co je nejhrůznější ze všeho - desetitisíce párů dětské obuvi; sandálky, střevíčky a botičky desetiletých, osmiletých, šestiletých i ročních dětí. Těžko si představit hrůznější podívanou. Strašný němý důkaz povraždění statisíců mužů, žen a dětí. Pronikne-li se haldami obuvi a zajde se do pravého rohu baráku, je účel tohoto skladiště jasný. Jsou zde zvlášť složeny tisíce, desetitisíce starých podrážek a svršků bot; zvlášť pak leží jen jejich části. Zde nacisté rozebírali a třídili obuv. Která se již nedala nosit, z té odtrhávali podrážky, svršky a podpatky a roztřiďovali je. Jako všecko v tomto táboře smrti, bylo i toto skladiště zřízeno za tím účelem, aby se využilo všeho. Nic po zavražděných nesmělo přijít nazmar, ani oděv, ani obuv, ani jejich kosti a popel.
Dne 24. července 1944 dostal velitel Majdanku rozkaz, aby rychle vyklidil tábor před blížícími se sovětskými vojsky. Esesáci se sice snažili přepravit vězně do zázemí, ale podařilo se jim to jen zčásti. Vězeňské hnutí odporu zorganizovalo posledních 6 000 vězňů. Obsadili tábor, prchající esesáky zajali nebo pobili a tábor i s německými kápy předali Sovětské armádě. Zachránili tak před zničením šest plynových komor a mohutné, před půl rokem vybudované krematorium s pěti pecemi i s kupami mrtvol připravených ke spálení. Byla nalezena veliká zásoba plechovek s plynem Cyklon B a několik plynových lahví s kysličníkem uhelnatým.
Postup Sovětské armády byl tak rychlý, Že v Majdanku neměli nacisté čas zahladit stopy svých zločinů.