PRŮMYSLOVÉ ZPRACOVÁNÍ MRTVOL

"Naším cílem je boj za udržení a rozmnožení naší rasy a našeho národa ... Každá myšlenka, veškeré bádání, celá věda a podnikání musí sloužit tomuto cíli. Jen z hlediska tohoto cíle ]e třeba všeho dobýt a podle toho, zda nám to bude sloužit, využít nebo zavrhnout..." Adolf Hitler, Mein Kampf

Vyhlazovací proces v koncentračních táborech nacisté postupně, avšak rychle zmechanizovali.
Zejména v Osvětimi měli technicky dokonalá a výkonná zařízení k zabíjení a spalování nežádoucích. Výrobou těchto zařízení se zabývalo v Německu několik firem, jejichž konstruktéři je ochotně vyřešili.
Soukromé firmy a akciové společnosti dodávaly tato ničicí zařízení do koncentračních táborů nejen v říši, ale i do jiných zemí okupované Evropy.
Za peníze cokoliv! Tak na příklad krematoria pro hromadné spalování mrtvol vyráběla firma J. A. Topf a synové v Erfurtu.
V archívu osvětimského velitele byla nalezena řada dokumentů, plánů a zbytky obšírné korespondence s touto firmou.
Příklad jednoho dopisu firmy J. A. Topf a synové:

Topf a synové Erfurt. Dne 12. února 1943
Ústřední stavební správě a policii SS krematori v Osvětimi
Věc: Krematoria 1 a 2 a 3 v táboře pro válečné zajatce. Potvrzujeme příjem vašeho telegramu z 10. února tohoto obsahu: "Znovu stvrzujeme příjem Vaší nabídky na 5 kusů třídílných pecí, včetně dvou elektrických výtahů pro dopravu mrtvol nouzového výtahu pro mrtvoly. Bylo objednáno také faktické zařízení pro nakládání uhlí a zařízení pro odvoz popela. Je Vaší věcí dodat úplnou instalaci pro krematorium čís. 3. Očekáváme, že učiníte opatření pro bezodkladné odeslání všech strojů se součástmi. Zařízení musí být nezbytně uvedeno do provozu dne 10. dubna 1943."
Další taková technická zařízení pro ničení vyráběla firma Kori G. m. b. H. z Berlína a jiné firmy. Dodávaly je útvarům S S do celé obsazené Evropy. O všech těchto nabídkách a dodávkách se vedla důkladná korespondence tak, jak je tomu zvykem v obchodním světě. V jednom takovém dopise ujišťuje firma Kori velitele jednotek SS v Bělehradě, že již dodala čtyři krematoria do Dachau, pět do Lublina, a že se všechny její pece velmi dobře osvědčují:
"Na základě rozmluvy s Vámi ohledně jednoduchého zpopelňova-cího zařízení Vám nabízíme naše zpopelňovací pece Reform s topením na uhlí, které se v dosavadní praxi nejlépe osvědčily...
Upotřebitelný prostor pecí s místem pro obsluhu je zřejmý z přiložených výkresů. Výkres . Nr. 8998 znázorňuje zařízení dvou pecí; na výkrese . Nr. 9122 jsou vyobrazeny pece, které byly dodány ve čtyřech provedeních pro stavbu v Dachau. Další výkres ]. Nr. 9080 znázorňuje zařízení v Lublině s pěti zpopelňovacími pecemi a dvěma vestavěnými topnými komorami."
Válka se prodlužovala, očekávané vítězství se nedosta-vovalo a surovin bylo málo. Proto nacisté hledali způsob, jak využít těl hromadně popravovaných mužů, žen i.dětí jako suroviny. Doklady svědčí o tom, že od roku 1943 začali nacisté průmyslově využívat nespálené kosti, které až do té doby zahrabávali do jam nebo je házeli do řeky. Od roku 1943 se kosti drtily a prodávaly jako surovina k výrobě superfosfátového hnojiva. V osvětimském táboře byly po osvobození nalezeny doklady, že vedení tábora odeslalo 112 tun a 600 kg kostní drti z lidských těl na adresu firmy Strehm.
Takové zužitkování lidských kostí bylo organizováno i v jiných táborech. Nespálené kosti se v Osvětimi nejdříve tloukly dřevěnými kladivy na betonové podlaze. Později je rozemílali zvláštním strojem, drtičem kostí. Stroj byl pojízdný, namontovaný na plošině přívěsného vozu traktoru. Traktorový motor poháněl stroj nebo to obstarával samostatný naftový motor o výkonu 5 KS. Tyto stroje se vyráběly pro potřebu koncentračních táborů ve velkém počtu. V norimberském procesu s válečnými zločinci předložil žalobce Sovětského svazu dokument č. 61. Je to protokol městské komise ze Lvova o prohlídce stroje na drcení lidských' kostí. V podrobném technickém popise čteme ve stati o "pracovním" postupu:
"Spálené kosti se sypou do jímací části elevátoru, odkud je podávají korečky, upevněné na řetězu, do plnicího prostoru bubnu. Otáčením bubnu poháněného parou (zásada parního mlýna) se kosti rozemelou na moučku. Kostní moučka propadá otvory ve válcové části bubnu na síto a odtud do jímacího prostoru.
Stroj může pracovat kdekoli a nevyžaduje zvláště upravené místo. Zařízení lze převážet autem nebo jakýmkoli jiným dopravním prostředkem. Při daných rozměrech má stroj výkonnost asi 3 krychlové metry spálených drobných kostí za hodinu .. "
Jinou důležitou válečnou surovinou byly ženské a dětské vlasy, které esesáci obětem ostříhali buď již při příchodu do tábora, nebo po usmrcení v plynové komoře. Vlasy se balily do pytlů a posílaly se ke zpracování různým továrnám.
Pohl se zabýval myšlenkou postavit v některém z koncentračních táborů velikou továrnu na zužitkování vlasů.
Velitelé šestnácti koncentračních táborů dostali dne 6. srpna 1942 z Oranienburgu tajný dopis od jeho inspektora Glückse.
Informoval je o Pohlově nápadu nahradit nedostatek textilních surovin lidskými vlasy.
Navrhoval, aby se vlasy zpracovávaly přímo v koncentračních táborech na vlákno a plsť.
Z ustřižených a vyčesaných ženských vlasů se měly zhotovovat přízové ponožky pro osazenstvo ponorek a plstěné punčochy pro železničáře.
Do té doby se ženskými vlasy plnily matrace, žíněnky, nárazníkové polštáře pro Čluny a pletly se z nich provazce.
V dopise zdůrazňuje Glücks, že se mají ženské vlasy po ustřižení dezinfikovat a řádně uskladnit.
Pohl nařídil, aby se stříhaly vlasy i mužům, ale teprve tehdy, až dosáhnou délky nejméně 20 mm.
Aby delší vlasy prozradily vězně při útěku stejně jako dohola ostříhaná hlava, radí Glücks velitelům koncentračních táborů, aby dali vězňům vystříhat ve vlasech úzký pruh (Autobahn).
Dopis končí příkazem, aby se ženské a mužské vlasy shromažďovaly a uskladňovaly odděleně a jejich množství hlásilo vždy pátého každého měsíce na W VIII do Oranienburgu.
Veliteli koncentračního tábora Hössovi se Pohlův návrh zamlouval a žádal 29. 9. 1942 inspektora koncentračních táborů, aby si někdo z jeho lidí mohl prohlédnout továrny, které vlasy zpracovávají. Inspektor Glücks již příští den Hössovi telegrafoval: "Povoluji obersturmführerovi Schwarzowi jízdu osobním vozem z Osvětimi do Fried-landu za účelem prohlídky závodu na zužitkování vlasů u firmy Held Friedland, okres Breslau."
Návštěvy expertů z koncentračních táborů do závodů na zužitkování vlasů pokračovaly až do konce roku 1942. Výsledek byl negativní. Velitel skupiny D-II obersturm-bannfííhrer Maurer z Oranienburgu napsal o tom dne 4.1. 1943 velitelům koncentračních táborů:
"Zřízení továrny pro zpracování mužských vlasů v jed nom z koncentračních táborů nelze nyní uskutečnit z tech nických důvodů. Odpadlé vlasy se tedy musí dodávat ke zpracování některému podniku. Až dosud shromážděné vlasy je třeba odeslat co nejdříve firmě: Alex Zink, továrna na plsť, Roth u Norimberka.
Vlasy se účtují 0,50 RM za kg. Částky se zúčtují s říšskou pokladnou. Zásilky se posílají nevyplacené. Hlášení mi zasílejte jako dosud pátého každého měsíce. Přitom je třeba udat i množství vlasů zasílaných firmě Zink, které posílejte nadále veškeré nashromážděné vlasy"
Vlasů z popravených vězňů se používalo i jako tech-nického materiálu pro důležité součásti jemných mechanismů. Firma Messap z Hamburku zřídila v roce 1942 v koncentračním táboře Hamburk-Neuengamme továrnou; její dřevěné haly byly maskovány jako vězeňské baráky a označeny velikým nápisem "Kriegsgefangenenlager". Vězňové tam montovali jemné mechanismy k hodinovým strojkům pro časované pumy a jako pružin používali vlasů.
Sovětští vojáci nalezli při osvobození Osvětimi 7 000 kg vlasů ustřižených 140 000 umučených a popravených žen z českých, slovenských a maďarských transportů.
Vlasy byly již zabaleny v papírových pytlech a připraveny k odeslání firmám Zink a Held. Jsou v museu v Osvětimi.

Zvrácené myšlení, jehož produktem byly koncentrační tábory, plynové komory, automobily smrti a stanice pro pokusy na živých lidech, přivedlo rasisty na další šílený nápad - zužitkovat mrtvoly jako surovinu k výrobě zboží.
Povoleni jízdy k návštěvě závodu na zpracováni lidských vlasů
V anatomickém ústavu v Gdaňsku se začalo vyrábět mýdlo z lidského tuku a pro průmyslové účely tam byla vyčiňována lidská kůže. Metody a receptury, bezpečně vyzkoušené v malé továrničce koncem roku 1944, se měly přenést do jiných koncentračních táborů, především do Osvětimi. Z mrtvol se mělo vyrábět mýdlo a kůže.
Když dne 28. března 1945 dobyla sovětská vojska Gdaňsk, nikdo se nezajímal o to, co je vlastně v budově ústavu. Teprve v polovině dubna přijel do Gdaňská Sta-nislaw Buczkowski, delegát polského ústavu hygieny, který objevil tyto nacistické zločiny.
Na návrh Buczkowského byla 4. května 1945 sestavena zvláštní komise, které se zúčastnil vrchní lékař z Gdaňská dr. Jaminski a president Gdaňská Jankowski. Budovy a místnosti, které sloužily k výrobě mýdla z lidského tuku, byly podrobně prohlédnuty. Komise pořídila fotografické snímky a celý materiál předala hlavní komisi pro zjišťování hitlerovských zločinů v Polsku.

Zkušební provozovna na výrobu mýdla z lidského tuku
Ještě za války kolovaly pověsti o tom, že nacisté vyrábějí mýdlo z lidského tuku a že tuto výrobu budou zavádět do všech koncentračních táborů. Nacisté tyto pověsti vyvraceli a prohlašovali je za protinacistickou propagandu. Teprve objevy v Gdaňsku potvrdily pravdivost těchto fantastických zpráv.
Když Buczkowski přišel poprvé do opuštěného ústavu, uviděl ve dvou síních třináct velkých betonových kádí. V nich byly naloženy v roztoku desítky těl mužů i žen. Na první pohled bylo patrné, že pro studijní účely německých studentů ústavu akademie není tolik mrtvol zapotřebí. Postupně jich našel na 120. Buczkowski hledal dále... Za budovou ústavu zjistil, že mezi dvěma alejemi stojí nevelká jednopatrová budova. Byla nová a měla celkem tři místnosti. V pozadí budovy stál dosti vysoký komín, ve-kostí i tvarem odpovídající obvyklým továrním komínům. Takový byl zevnějšek továrny na mýdlo z lidského tuku, vybudované a maskované jako vědecký ústav anatomie a hygieny gdaňské lékařské fakulty ve Wrzeszci.
Dne 8. května 1945 navštívila ústav další komise, která vyfotografovala objekty a stroje v mydlárně a o zjištěných skutečnostech sepsala protokol za účasti zástupců veřejné bezpečnosti v Gdaňsku, za přítomnosti lékařů místní nemocnice v Gdaňsku dr.Kajkowského, dr. Cudzi-ka a jiných Snímky pořídil Edmund Plechawski.
V protokolech je podrobný popis funkce strojního a technického zařízení mydlárny. Kotle byly vzduchotěsně uzavírány snímatelnými víky; na nich byly namontovány manometry do tlaku 5 atm. Celé vnitřní zařízení mydlárny bylo po stránce technické důmyslně zařízeno. Stavba budovy i stroje byly nové. Vše nasvědčovalo tomu, že tato budova byla postavena na vyšší rozkaz a že měla jediný účel - výrobu mýdla. Uvážíme-li, že postavení takové továrny vyžadovalo v roce 1944 schválení mnoha úřadů a zajištění nejrůznějších dodávek a lidí, je pravděpodobné, že mydlárna byla zřízena na rozkaz vysokých státních míst. Továrnu na mýdlo v ústavu anatomie navštěvovali též vysocí státní funkcionáři třetí říše.
Nacisté se snažili zakrývat a pečlivě zahlazovat stopy svých zločinů. Vedoucí ústavu však byli překvapeni rychlým postupem sovětských vojsk a nestačil odklidit usvědčující důkazy: množství "suroviny" (mrtvol) pro výrobu mýdla, vývar z lidského masa a kostí, lidské kosti v kotlích, polovyčiněné lidské kůže, několik desítek kilogramů hotového mýdla, chemické přípravky, receptury. Další podrobnosti líčí svědci.
Hlavní z nich, Zikmund Mazur, narozený 1920 v Gdaňsku, pracoval od ledna 1941 jako preparátor anatomického ústavu, jehož ředitelem byl profesor Rudolf Spanner z Kielu. Zástupcem Spannera byl docent dr. Wollmann, důstojník SS, který pocházel z Československa a jeho původní Jméno bylo Kozlík. Wollmann byl důstojníkem SS, nosil střídavě civilní oděv, nebo černou uniformu SS. Přímým představeným Mazura byl vrchní preparátor von Bargen, který přijel do Gdaňská z Kielu spolu s profesorem Spannerem. Mazur, který bydlil ve svém rodišti, Be-cherova ul. 2, vypověděl dne 28. května 1945 do protokolu pod přísahou:
"Vedle anatomického ústavu byla na konci dvora postavena v létě 1943 jednopatrová kamenná budova o třech místnostech. Říkalo se jí laboratoř a zhotovovaly se tam lidské kostry a spalovalo se tam maso a nepotřebné lidské kosti.
Ale už v zimě 1943-1944 nařídil prof. Spanner, že musíme sbírat lidský tuk, nevyhazovat jej. V únoru 1944 mi dal prof.
Spanner předpis na výrobu mýdla z lidského tuku.

Zásoby mrtvol pro výrobu mýdla
Podle předpisu se mělo vzít 5 kg lidského tuku na 10 litrů vody a 500 nebo 1000 gramů žíravé sody, vařit to vše 2-3 hodiny a pak to dát vychladnout. Mýdlo pak vyplavalo navrch, kdežto zbytky a voda zůstaly na dně věder. Do směsi se také ještě přidávala hrst odpařované soli a soda. Pak se přidala čerstvá voda a směs se vařila znovu 2-3 hodiny. Po vychlazení se mýdlo vylévalo do forem. Mýdlo mělo nepříjemný zápach. Aby se tento nepříjemný zápach odstranil, přidával se benzaldehyd.
S prací na výrobě mýdla z lidského tuku se započalo v lednu 1944. Přednostou továrny na mýdlo byl vrchní preparátor von Bargen. Veškeré zařízení bylo převzato z anatomického ústavu.
Ze dvou várek, jejichž zpracování jsem se přímo zúčast nil, vyšlo více než 25 kg hotového mýdla. Pro tyto várky bylo sejmuto 70-80 kg lidského tuku, a to asi ze čtyřiceti mrtvol. Hotové mýdlo šlo k prof. Spannerovi, který je měl v úschově.
Jak je mi známo, zajímala se o výrobu mýdla z lidských mrtvol sama hitlerovská vláda. Do anatomického ústavu přijížděl ministr osvěty Růst, říšský vedoucí zdravotnictví dr. Conti, gdaňský župní vedoucí Albert Forster a řada profesorů z jiných lékařských ústavů.
Sám jsem používal tohoto mýdla k mytí a praní Vzal jsem si jej asi 4 kg. '
Stejně jako lidský tuk nařídil prof. Spanner stahovaí také lidskou kůži. Napřed byla zbavena tuku a potom zpracována určitými chemickými látkami. Vyděláváním lidské kůže se zabýval vrchní preparátor von Baraen a sám profesor Spanner. Zpracovaná kůže byla uskladněna do beden a byla určena ke zvláštním účelům, nevím však k jakým John Henry Witton, voják královského sussexského pluku, byl zajat dne 21. května 1940 u Amiensu ve Francii Do Gdaňská byl přivezen dne 4. dubna 1943 a odtud se dostal do tábora válečných zajatců XXV v Marienburgu Byl přidělen do pracovní brigády 203, jejíž členové chodili na prače do anatomického ústavu a nemocnic v Gdaňsku Dne 3. ledna 1946 vypověděl mj.:
Snímků tohoto druhu Je celkem třicet. Jsou uloženu v polských archívech
"V budově ústavu jsem konal nejrůznější práce.
Denně tam bylo dodáváno 7-8 mrtvol. Všechny byly nahé a bez hlav Někdy je přivážela auta Červeného kříže v dřevěných bednách... Mrtvoly se dávaly do nějaké tekutiny ve velkých nádržích, kde ležely asi čtyři měsíce. Potom jsme Je kladli na stůl v hlavním sále, kde byly pitvány... Z mrtvol, které se zachovaly, jsme z rukou, břicha a nohou snímali veškerou tkáň. Protože byly mrtvoly nasyceny předem jakousi tekutinou, šla tkáň snadno od kostí. Potom jsme tkáň skládali do nádrže velikosti menšího kuchyňského stolu, kde se vařila. Tato nádrž měla velmi složité zařízení. Byla instalována, pokud se pamatuji, o vánocích roku 1943. Po svaření se získaná tekutina vylévala do bílých nádob .,."
Jako druhý vypovídal Willíam Anderson Heely, desátník ze Skotska, Fiveshire, Kirkealdy, High Street 26. Sdílel podobný osud jako jeho kolega Henry Witton. Z jeho výpovědi citujeme:
" .,. Ve sklepě ústavu bylo stále 100-120 mrtvol. Po pitvě byla z kostí snímána veškerá tkáň, které se mělo použít ke zkouškám .,.
Konstrukce stroje na výrobu mýdla byla skončena v březnu nebo dubnu 1944. Stavba budovy, kde měl být stroj umístěn, byla zakončena v červnu 1942. Strof byl sestaven u gdaňské firmy AIBD, která nebyla zapojena do válečné výroby. Pokud se pamatuji, měl tento stroj elektricky zahřívanou nádrž, ve které se kosti mrtvol rozpouštěly přidáváním jakýchsi kyselin.
Pochod rozpouštění trval asi 24 hodin. Tukové části mrtvol, zejména ženských, se skládaly do velkých smaltovaných kádí, kde byly zahřívány plamenem dvou benzínových hořáků. Také při tomto výrobním pochodu se používalo nějakých přísad. Domnívám se, že to byl sodný louh. Když bylo vaření skončeno, dala se získaná směs vychladnout a potom se vylévala do zvláštních forem.
Nemohu přesně určit množství hmoty, která se takto získala, ale viděl jsem, že se jí v Gdaňsku používalo k čištění stolů, na kterých se konala pitva. Lidé, kteří této hmoty používali, mne ujišťovali, že je to nejlepší mýdlo k tomuto účelu .. "
V další části protokolu je výpověď asi dvanácti osob, které pracovaly v ústavu. Výpověď, sepsanou ve vojenském oddělení úřadu generálního prokurátora v Londýně, podepsal je S. M.. Mason, kapitán justiční služby.
Po vlasech a lidském tuku zbývá ještě další část lidského těla, která se těšila nacistické pozornosti - kůže. Z té si nacisté dávali zhotovovat různé umělecké předměty.

Tímto zrůdným smyslem pro umění vynikala např. žena velitele buchenwaldského tábora Use Kochová, jejímž koníčkem bylo získávat lidskou kůži se zajímavým tetováním. Z takové lidské kůže si dala vyrábět stínidla na lampy, vazby na knihy a podobně.
Oblíbeným "uměleckým" předmětem vyšších esesáků byla ozdobná těžítka z preparovaných lidských hlav. Z hlav popravených byly odstraněny lebeční kosti a takto zmenšené hlavě, na nichž zůstaly zachovány vlasy, byly vycpány a preparovány. Po preparaci byly sice velké jen jako pěst, ale byl na nich patrný obličej i stopy po smyčce provazu, kterým byla oběť oběšena. Zpracování lidské kůže nedosáhlo průmyslové úrovně, zůstalo na stupni umělecko-řemeslné výroby, které využívali zvrhlí eses-mani, aby si opatřili "památku" z války.
Těžítka na psacích stolech
Průmyslové zpracování vlasů, používání popela ze spálených lidí jako hnojiva, snaha vyrábět z lidského tuku mýdlo a zpracovávat lidskou kůži, to všechno byly příznaky vážných ekonomických nesnází vládců třetí říše.
Vedli válku, aby překonali své hospodářské obtíže, loupili cizí území a přírodní bohatství a dopouštěli se zločinů proti lidskosti, aby mohli Žít pohodlně a v přepychu na úkor jiných, které jednoduše prohlásili za méněcenné.
Rozsah a zrůdnost jejich zločinů napovídá, čeho všeho by byli ještě schopni, kdyby nebyli poraženi. Předzvěstí jejich pádu byla jejich porážka u Stalingradu, po níž si rozumnější Němci uvědomili, že s nadějí na bleskové vítězství ztrácí nacisté naději na realizaci svého šíleného programu.
Snažili jsme se ukázat hmotné i "ideologické" důvody, které vedly muže zbraní SS až k tomu, že považovali soustavné vraždění za čest, za svůj denní chléb, za něco tak běžného, jako je pro řezníka porážka jatečního zvířete.
Do roku 1960 byla světová veřejnost přesvědčena, že ze všech zločinců před norimberským soudem byl nejhorší Rudolf František Höss, otec pěti dětí, který odpravil chladnokrevně a s neuvěřitelným cynismem milióny lidí v Osvětimi. O fantastické povaze tohoto zvláštního muže byl už dokonce napsán i román.
V květnu 1960 se svět dověděl, že největším vrahem lidských dějin byl Adolf Eichmann, který organizoval a řídil "konečné řešení" židovské otázky. Nechceme Eichman-novy a Hössovy zločiny zlehčovat. Patřili bezesporu k nejhorším, a byli po zásluze potrestáni. Oba však byli pouze malými kolečky velikého nacistického mechanismu. Vynikli nad běžný rámec jen proto, že byli neobyčejně poslušní, horliví a iniciativní. Kdyby si své úlohy vyměnili, byl by rozdíl ve výsledcích jejich činnosti nepatrný právě tak, jako kdyby Himmler dal na jejich místa jiné nacisty.
Dívejme se na nacismus jako na nakažlivý vřed na těle lidské společnosti. Nákaza postihla statisíce lidí. Chorobný způsob myšlení zachvátil každého, kdo byl mravně a politicky slabý, zejména byl-li po určitou dobu podřízen soustavné fašistické výchově jako právě esesmani.
Nejlepším dokladem této skutečnosti je dokument es-esáckého důstojníka z léta 1941. Bezpečně předpověděl vývoj vyhlazování, zahájený tajně až v příštích měsících. Z jeho předpovědi je zřejmý ekonomický způsob myšlení, který byl jednou z řídících složek celého nacistického podnikání.
Průvodní dopis tohoto dokumentu je adresován hlavnímu říšskému úřadu v Berlíně, úřadu IV B 4, k rukám SS-obersturmbannführera Eichmanna. Pisatel dopisu a

Papežské požehnání přiloženého návrhu oslovuje Eichmanna "Milý kamaráde Etchmanne!" Krátký průvodní dopis končí větou: "Ty věci se zdají částečně fantastické, byly by však podle mého názoru naprosto proveditelné."
Dopis byl napsán uprostřed léta 1941, kdy si Himmler pozval do Berlína velitele Osvětimi Hössa, aby mu oznámil zahájení soustavného ničení evropských židů. V červenci 1941 řádily za postupující nacistickou armádou popravčí oddíly a hubily civilní obyvatelstvo Sovětského svazu. Byla to doba, kdy se očekávalo nové bleskové ví-tězství Adolfa Hitlera a pád Moskvy byl podle názoru nacistů otázkou několika týdnů. Proto je návrh upřímný, pisatel se svěřil Eichmannovi s plnou důvěrou a otevřel své nacistické srdce dokořán.

H5/S Poznaň 16. července 1941
Zápis Věc : Řešení židovské otázky
Při rozmluvách v říšském místodržitelství se z různých míst ozvaly otázky po řešení židovské otázky v říšské župě vartské. Navrhuje se toto řešení:
1. Pro židy z vartské župy bude zřízen barákový tábor pro 300 000 osob; tábor bude vybudován poblíž uhelné magistrály a budou v něm baráky pro administrativní provoz, krejčovství, obuvnictví atd.
2. Do tohoto tábora budou dopraveni všichni židé vartské župy. Práceschopní židé mohou být podle potřeby sestaveni do pracovních oddílů a mohou být zaměstnáni mimo tábor.
3. Ke střežení takového tábora postačí podle názoru SS-brigade-fUhrera Alberta podstatně menší policejní síly, než je dosud obvyklé. Kromě toho lze na nejmenší míru omezit nebezpečí epidemií, které v Lodži a v Jiných ghettech stále ohrožují okolní obyvatelstvo.
4. V této zimě hrozí nebezpečí, že pro všechny židy nebude dostatek výživy. Je třeba vážně uvážit, zda by nebylo něj humánnějším řešením, kdyby byli židé neschopní práce vyřízeni nějakým rychle účinkujícím prostředkem. V každém případě by to bylo výhodnější, než je nechat vyhladovět.
5. Konečně byl podán návrh, aby v tomto táboře byly sterilizo-vány všechny židovky, od kterých lze ještě očekávat děti, aby se židovská otázka s touto generací skutečně vyřešila.
6. Říšský místodržítel se k této záležitosti ještě nevyjádřil. Převládá dojem, že vládní president Uebelhör si nepřeje, aby ghetto v Lodži zmizelo, pověvadž se zdá, že na něm dost vydělává. Jako příklad, jak se dá na židech vydělávat, se uvádělo, že říšské ministerstvo práce platí za každého žida zapojeného do práce 6,- RM ze zvláštního fondu, náklad na žida však činí jen 80 feniků.
SS-sturmbannführer