Max Grünfeld

Max Grünfeld

Německy píšící židovský publicista a autor povídek z prostředí moravské židovské ulice poloviny 19. století.
Narozen 27. prosince 1856 v Kroměříži, v letech 1867-1875 studoval na piaristickém gymnáziu v Kroměříži a na německém gymnáziu v Olomouci, v letech 1875-1881 vystudoval filozofii, historii a geografii na filozofické fakultě vídeňské univerzity.
Při univerzitním studiu navštěvoval také židovský teologický ústav Beth Hamidrasch.
Po skončení studia krátce působil jako soukromý učitel, po neúspěšných snahách o získání místa středoškolského profesora ve Vídni přijal roku 1884 místo učitele židovského náboženství na německých školách v Olomouci, odkud v roce 1887 přešel na místo profesora židovského náboženství na německých středních školách v Brně. V tomto povolání setrval až do svého penzionování v roce 1917, od roku 1920 po dalších deset let vyučoval židovské a světové dějiny na brněnském židovském reálném gymnáziu.
V Brně také působil jako kazatel v synagoze na Kolišti.
S domovskou kroměřížskou židovskou obcí udržoval po celý život úzké vztahy.
Zemřel při léčebném pobytu v lázních Badenu u Vídně 7. června 1933, pohřben je na židovském hřbitově v Brně.
Počátky Grünfeldovy publicistické a literární tvorby spadají do. 80. let 19. století, kdy začal publikovat knižní a divadelní recenze, k nimž brzy přibyly i fejetony a příspěvky na různá temata především z oblasti kultury a historie.
Jeho tvorba je rozptýlena v řadě židovských a německých novin a časopisů.
Publikoval např. vídeňských časopisech Jüdische Nationalzeitung a Österreichische Wochenschrift, v pražském židovském listu Selbstwehr nebo v brněnském týdeníku Jüdische Volksstimme.
Kromě kulturně publicistické tvorby napsal i několika odborných příspěvků z oblasti židovské historie. Známějším se však Grünfeld stal především díky své povídkové tvorbě. Její převážná část pochází z konce 19. a počátku 20. století.
Své příběhy publikoval v literárních přílohách novin a kalendářů a vydal také tři samostatné povídkové sbírky.
První dvě vyšly roku v 90. letech 19. století pod názvy Leben und Lieben im Ghetto (česky dosud nevydáno) a Die Leute des Ghetto (česky Lidé ghetta, Olomouc, Votobia 2000).
Třetí z nich, Mährische Dorfjuden (česky Příběhy z kroměřížského ghetta, Olomouc, Votobia 1997), jejíž název zvolil jako parafrázi na dílko Oskara Donatha Böhmische Dorfjuden, vyšla roku.
Za náměty povídek autorovi sloužily skutečné události a osobnosti z kroměřížské židovské ulice, které zaznamenal podle vyprávění svých rodičů, přátel a známých a kterým dal literární podobu.
S humorným i vážným pohledem zobrazují zanikající svět uzavřeného stísněného ghetta a i způsob života a mentalitu jeho obyvatel.
K jeho příběhům se proto dnes vracíme jako k cennému svědectvím o tomto zmizelém světě.