Něco je naopak, všechno jinak...


»Chceš-li pomoci někomu, kdo uvázl v bahně, musíš se sám trochu zašpinit,« řekl kdysi moudrý chasidský rabín. Chasidé, což hebrejsky znamená »zbožní«, je jeden ze směrů v židovském myšlení. Zachovává náboženskou tradici, ale na druhé straně by se snad dalo říci, že ji demokratizuje. Učení chásidů klade důraz na jednotu světa při vší jeho mnohotvárnosti, na zbožnost, pokoru a soulad mezi vírou a praktickým životem.

S chasidskými rabíny se člověk nestýká běžně, takže když se v těchto dnech v Praze objevil pan Herschel Gluck z Londýna, využili jsme příležitosti. Setkání začalo nezvykle: muž v černém klobouku, v černém obleku a s dlouhým vousem při představování přehlédl podávanou ruku. S omluvným úsměvem se jen mírně uklonil a pozdravil. Trochu pobaveně pak vysvětloval, co jsem měla vědět stejně jako si Židé nechávají na hlavě klobouk tam, kde Evropané smekají, nepodat ruku ženě je podle jeho víry pravidlem a výrazem úcty k ní. Všechno může být úplně naopak z toho logicky vyplynula první otázka.
Jaké je postavení žen ve vaší obci?
»Žena je u nás v zásadě rovna muži. Naše náboženství je čistě monoteistické, věříme, že všechny rozdíly na světě jsou odrazem a výrazem jediného Boha, boží jednoty, protože existují rozdíly, je důležitý každý jedinec, každý je jedinečný, přispívá k oné jednotě svým vlastním způsobem. Každý, tedy muž i žena, má svou zvláštní funkci, stejně důležitou, i když rozdílnou. Je příznačné, že judaizmus přikládá velký význam rysům, které jsou běžně považovány za ženské. V západním světě se klade důraz na mužské vlastnosti, agresivitu, konfliktnost, konkurenci. Proto se tam některým ženám může zdát, že rovnost znamená být mužem, chovat se jako on. My se domníváme, že jsou vyšší hodnoty než agresivita a bojovnost.«
A to?
»Nejvyšším cílem stvoření je v židovském myšlení svět, jaký nastane po příchodu mesiáše, to jest takový, ve kterém nebudou konflikty, nebude žárlivost, hlad, žádný nedostatek, zavládne láska k bližnímu, spravedlnost a mír, jakási "vrcholná forma demokracie". Bude to svět bez zla, ale jinak normální svět, tedy fyzický. To duchovní je pro nás jakoby druhotné, je tu proto, aby napomáhalo zjemnění a povznesení fyzického světa, který se má stát sídlem boží přítomnosti. Vzhledem k tomu, že jsme byli stvořeni právě k tomuto účelu, jsme sami sebou tehdy, když je naše chování v souladu s představou tohoto nejvyššího cíle. A když je člověk sám sebou, je v míru sám se sebou, projevuje se to i ve vztazích s ostatními lidmi. Je schopen vidět to dobré v nich, jejich pozitivní stránky.«
Jaká je pro vaši víru představa nebe a pekla?
»Nebe a peklo, to jsou slova, a slova jsou jen nálepky, pod kterými si můžeme představit různé věci. Pro nás jsou to duchovní pojmy. Peklo je, že si člověk uvědomuje příležitosti, které měl na světě, a to peklo je lítost, že je ztratil. Pokud jde o nebe, představujeme si, že každým dobrým činem vlastně přivádíme Boha na tento svět. A protože největším štěstím je uvědomění si Boha, je odměna obsažena už v těchto činech samých.«
Jak se díváte na to, že křesťané považují za mesiáše Ježíše Krista?
»To je jejich věc.«
Pane rabíne, jak jste se stal rabínem?
»Bylo to dáno rodinou, ve které jsem vyrůstal, kde se kladl velký důraz na zájem o bližního i o obec, na sdílení hodnot, nejen materiálních, ale i duchovních, na pomoc, potřebu přispívat. Rabíni obecně, ÍL chasidšti: rabíni zvláště se nepovažují za vůdce své obce, ale spíš za její služebníky. To, že jsem se stal rabínem, vyplynulo tak nějak samozřejmě, i když vědomé rozhodnutí v tom jisté bylo také.«
Co způsobilo váš zájem o Čechy?
»Dédeček se v Čechách narodil. Jeho rodina se pak přestěhovala do Vídně a můj otec se narodil už tam. Dědeček, přesvědčený čechoslovakista, však trval na tom, aby si jeho syn ponechal československé občanství. Před válkou se naše rodina z Rakouska dostala do Británie, proto teď žiji v Londýně. V Praze však pobývám poměrně často. Snažím se pomáhat, nejen židovské obci, ale komukoliv, kdo přijde. Duchovně i materiálně.
Jaký dojem máte ze zdejších lidí?
»Setkávám se s hodně různými lidmi, takže myslím, že mohu říci, že ten vzorek je dost reprezentativní. Vaši lidé jsou velmi inteligentní, skromní, a řekl bych "hledající". Hodně z nich cítí, že kapitalistická kultura sama k uspokojení základnich potřeb nestačí. Snaží se hledat smysl, význam. Ne však za každou cenu. Mají v sobě vnitřní poctivost, chtějí být poctiví sami k sobě, mít jistotu, že ten smysl je pravdivým.
Setkal jste se tady s projevy antisemitizmu?
»Ano. Lidé jsou u vás dost tolerantní, přesto občas zaslechnu poznámky tohoto typu. Na druhé straně jsou velmi přátelští. Nedávno jsem se například potřeboval zeptat na cestu. Ten mladý muž mi všechno velice ochotně vysvětlil, dali jsme se chvíli do řeči, a on mi pak na rozloučenou nabídl nádobku, ve které bylo jakési listí. Nevyžadovalo to velkou důvtipnost, abych pochopil, že jsou to drogy. Vysvětlil, jsem mu, že nechci nic kupovat, a navíc mi náboženství v pátek zakazuje cokoliv nosit. On se skoro urazil, že je to dar, "česká marihuana, nejlepší marihuana na světě". Ale musei jsem ocenit velkorysost toho gesta.«

Alena BREUEROVÁ
Foto Jiří KRÁL

Zavřít okno