Příběh Izraelské národní hymny "Hatikva"


"Hatikvu" nikdo nevybral za národní hymnu. Stát Izrael ji zdědil od sionistického hnutí.
"Hatikva" je známa více než 100 let. Měla četné odpůrce, zato veřejnost ji upřímně milovala. Existuje však i malý počet lidí, kteří tvrdí, že doba této hymny již minula. Ve své době prý splnila svůj účel, nyní by však měla být nahrazena jinou vhodnější hymnou.
Není to kacířství? Vždyť "Hatikvu" nazval Zubin Mehta nejkrásnější hymnou na světě!
Hodí se tato hymna pro Izrael? Argumentovat lze tím, že převážná většina občanů v exilu si celá staletí uchovávala naději návratu na Sión.
Exil ale skončil. Sen se před 44 lety uskutečnil. Máme se ohlížet zpátky nebo se dívat dopředu?
Po celá léta docházelo k pokusům tuto hymnu změnit. Otázka se dokonce dostala do Knessetu. V roce 1967 Uri Avneri předložil návrh zákona, podle kterého se píseň Nomi Shemera "Jerusalem of Gold" měla stát národní hymnou. Od té doby se tato otázka už neprojednávala.
"Hatikva" pochází z pera Naftali Herz Imbera, potulného židovského básníka, který se narodil roku 1855 nebo 1856 v Haliči. Než v roce 1909 v New Yorku zemřel, podařilo se mu procestovat celou Evropu,' Palestinu, Anglii a USA. Kamkoliv přišel, psal básně, recitoval poezii každému, kdo byl ochoten mu naslouchat, nevyhýbal se ani alkoholu a zůstal věrný začínajícímu sionismu. Pokládal se dokonce za duchovního otce sionismu. V jednom z dopisů uvádí: "Já jsem původcem sionistického hnutí. Není to všeobecně známo, ale jsem to já. Před dávnými lety jsem přišel do Jeruzaléma, viděl jsem bídu mých lidí a poznal atmosféru místa a rozhodl jsem se naše lidi tam opět shromáždit. 12 let jsem bojoval za sionistické hnutí. Ač jsem tuto práci začal já, nechávám ostatní v ní pokračovat a přenechám jim i slávu."
Jeho básně podnítily mnoho Židů. Psal o Rišonu Lezion, o Jordánu, o Chovevei Zion a o ostatních místech tehdejší Palestiny. Jeho nejznámější a nejslavnější básní zůstane Tikvatenu", napsaná v lasi v Rumunsku. Tikvatenu" bylo začátkem národní hymny. Její melodie má rovněž svůj příběh.
Imber napsal báseň bez hudby. Byly učiněny pokusy o její zhudebnéní. Prvním byl skladatel Leon Igly, který složil devět verzí na slova "Tikvatenu". Veřejnost se však zpívat tyto melodie nenaučila. Igly se vrátil do Ruska a jeho skladby se ztratily. Brzy se objevila nová verze v Rišonu Lezion; ten nápěv, který se dodnes zpívá. Někteří ji přisuzují symfonické básni skladatele Bedřicha Smetany, jiní říkají, že má původ v sefardské melodii pro Žalm 117. Někomu silné připomíná rumunskou lidovou píseň.
"Tikvatenu" byla velmi oblíbená v roce 1890, kdy byl založen Rehovot. Každá židovská obec si vybrala píseň nebo báseň a lidé, kteří budovali Rehovot, si zvolili "Tikvatenu". Když Herzl v roce 1898 navštívil Rehovot, byl uvítán sborovým zpěvem písně, která byla pracovní písní i hymnou zároveň. "Hatikva" se brzy ujala. Ještě před jejím uznáním jako národní hymny na Sionistickém kongresu v roce 1933 se její melodie rozšířila.
Za britské nadvlády v Palestině byla "Hatikva" zakázána. Židovští pracovníci rozhlasové stanice místo ní vysílali části ze Smetanova díla, načež Britové zakázali v hebrejském vysílání hudbu i tohoto českého skladatele.
V roce 1948 se stala "Hatikva" státní hymnou Izraele. Lépe tento příběh nemohl skončit.

(Z článku Carla Schyaga
v The Jerusalem Post International Edition,
ze dne 9.5.1992.)

Zavřít okno