Otec moderní hebrejštiny


Israel A. Ben Yosef
Před 70 lety, l6.prosince 1922, zemřel v Jeruzaléme Eliezer Ben Jehuda. Splnil svůj životní úkol, přeměnit hebrejštinu z prastaré písemné řeči na moderní hovorovou řeč židovského národa. Bylo to pravděpodobně jediné úspěšné vzkříšení jazyka v historii lidstva. Přesto musel Ben Jehuda léta bojovat proti skeptikům.
Proč vlastně přestala hebrejština existovat jako hovorová řeč? Vždyť přece bývala dorozumívacím jazykem židovského lidu. Zřejmě již dokonce Abraham a jeho rodina mluvili touto řečí, když putovali do Kanaanu (později Erec Israel). Abrahamovi potomci mluvili hebrejsky, dokonce i v egyptskému exilu. I v době prvního Chrámu (10.-6.st.př.n.l.) byla jedině hebrejština dorozumívacím jazykem Židů. V období druhého Chrámu (5.st.př.n.l.-70n.l.) se hebrejština vyvinula do nové formy, tzv. formy mišna, z čehož lze usuzovat, že to byla životaschopná řeč.
Koncem tohoto období již měla hebrejština jako hovorová řeč Židů uvnitř i vně Erec Izraele dva "konkurenty", totiž aramejštinu a řečtinu. Zboření druhého Chrámu a vyhnání Židů mělo za následek zánik hebrejštiny jako hovorového jazyka. Nadále existovala jen jako písemný jazyk. Zpočátku její místo zaujala aramejština a řečtina, později arabština, a potom, ve středověku, jidiš a ladino. Od 18.stol. se Židé vyjadřovali v jazyce země, ve které žili. Ale hebrejština byla zachována jako literární a náboženská řeč. Omezená existence jazyka sloužila jako kořen, ze kterého mohla znovu vyrůst hovorová řeč. Tento úkol připadl Ben Jehudovi.
Vzkříšení jazyka, které si vytknul za svůj cíl, bylo vyjádřením jeho sionistického přesvědčení. Považoval renesanci hebrejštiny za hlavní předpoklad židovského národního obrození. Tento vztah vyjádřil takto: "Tak, jak se Židé nemohou stát skutečně živoucím národem, aniž se vrátili zpátky do země otců, nemohou se stát živoucím lidem, aniž se vrátili k jazyku předků, a to nejen v knihách, ale i v mluveném slově, užívaném mladými i starými, rodiči i dětmi, ve všech životních situacích, ve dne i v noci. Je jasné, že návrat do vlasti není v našich možnostech, protože je to závislé na rozhodnutí vlády. Návrat k jazyku našich předků je však v naší moci. Nikdo nám v tom nemůže zabránit, pokud to budeme sami chtít."
V roce 1881 se Eliezer Jicchak Perelmann, narozený v Litvě, jenž se od této chvíle nazýval oficiálně Ben Jehuda, rozhodl vystěhovat z Paříže do Erec Israele, s cílem posílit hebrejský charakter "jišuvu". Činil to se skoro fanatickým zápalem. Začal sám doma mluvit se svou mladou ženou Deborou jenom hebrejsky, ačkoliv hebrejsky uměla jenom několik málo slov. Nebylo proto divu, že jeho nejstarší syn Ben Zion nemluvil ve svých třech letech ani jedno slovo. Jednoho dne, když mu matka předzpěvovala ruskou ukolébavku a otec vehementně protestoval proti této "cizí řeči", reagovalo dítě poprvé slovně a bránilo matku před otcem slovem "aba".
Se stejnou tvrdošíjností nutil Ben Jehuda každého Žida, s nímž mluvil, aby používal výhradně hebrejštinu. Nutil školské úřady, aby hebrejštině věnovaly víc vyučovacích hodin. Z těchto důvodů sám vyučoval na základní škole a po několika letech s ním začala učit i jeho žena. Od počátku mu bylo jasné, že je nutné, aby do této výuky byli zapojeni také rodiče. V týdeníku "Hachwazelet", který založil, a později na něj navazujícím "Hazewi" se pokoušel přesvědčit společenství a především pedagogy, aby používali hebrejštinu jako hovorovou řeč.
Ben Jehudův zápas o cíl, který si vytknul, byl velmi těžký, protože mnozí Židé, ať žijící v diaspoře nebo v Erec Izraeli, považovali vzkříšení jazyka za absolutně nemožné. Byl poučován takto: "Stejně jako není možné používat rozbitý džbán, není možné užívat řeč, která už nežije a má jen literární hodnotu". Proto bojoval hlavně proti skeptikům a především proti zastáncům jiných jazyků v Erec Izraeli. Jeho bojovný charakter se ukázal v účinném odmítání záměru "Pomocného spolku německých Židů", zavést v letech 1913-1914 na svých gymnáziích a na plánované Vysoké technické škole (Technion) v Haifě němčinu jako vyučovací jazyk. Ben Jehuda zvítězil.
Přes všechny překážky se jeho životní cíl vyplnil. Na konci jeho života mluvila velká většina židovských dětí v Erec Izraeli hebrejsky, a tato řeč byla uznána společně s angličtinou a arabštinou palestinskými mandátními (anglickými) úřady za oficiální jazyk.
Vedle své výchovné činnosti se Ben Jehuda zabýval rozvojem hebrejštiny jako hovorového jazyka a přizpůsoboval ji moderním potřebám. Rychle pochopil, že, pokud má být hebrejština obecně přijata, musí prokázat flexibilitu a schopnost dalšího vývoje. V "Problegamenonu" napsal: "Od nynějška jsem začal důsledně mluvit hebrejsky, pokud to jen bylo možné. Čím víc jsem mluvil hebrejsky, tím širší byl okruh mých rozhovorů, aniž bych musel omezovat témata. Čím víc jsem začal pociťovat, že se stahuje smyčka, čím víc jsem chápal, že náš omezený slovník nemůže uspokojit naši potřebu skutečné, přirozené řeči, tím víc jsem se snažil vyplnit tuto mezeru. Tak se zrodil nápad vytvořit slovník."
Eliezer Ben Jehuda vytvořil několik set nových slov a rozhodujícím způsobem tím ovlivnil moderní hebrejštinu. Všechna jeho slova však přijata nebyla: jeho výraz "šach rachoť pro telefon byl např. odmítnut.
Pokud je pravda, že užívání jazyka vyjadřuje obsah té neb oné kultury, potom otec moderní hebrejštiny formoval kulturu Izraele.
Tak jak byly rozhodujícími snahy Herzla a Ben Guriona o vytvoření politické budoucností židovského lidu, tak bylo rozhodující životní dílo Ben Jehudy pro určení jeho kulturního charakteru.
Z týdeníku Judische Rundschau z 23.12.1992

Zavřít okno