Rabín a papež si podali ruce



. Židé a křesťané odstraňují nepochopení
. Jeruzalém městem smíření . Papež odmítl pokřtít dítě



Před sedmi lety navštívil Jan Pavel II. židovskou synagógu v Římě a objal rabína Toaffa. Tato cesta byla označena za "nejdelší cestu" papeže-poutníka. Pouze dva a půl kilometru dělí Vatikán a římský židovský chrám, ale též dva tisíce let nepochopení mezi židy a křesťany. V úterý 21. září 1993 dopoledne se v letním papežském sídle Castel Gandolfu setkali nejvyšší rabín Jeruzaléma, "židovský papež" Israel Meir Lau a nejvyšší velekněz římskokatolické církve papež Jan Pavel II. Toto historické setkání bylo prvním setkáním nejvyšších představitelů obou církví od vzniku židovského státu Izrael v roce 1948.

"Byli jedni židovští manželé, kteří pocházeli z Polska," vypráví Meir Lau. "Za války museli opustit své město a byli odvezeni do koncentračního tábora. To byla jejich poslední cesta. Avšak ti dva měli dítě, které naštěstí stačili zachránit a svěřit je křesťanským manželům z Krakova. Jakowic se jmenovala ta rodina." A rabín Lau pokračuje: "Paní Jakowicová si dítě zamilovala a po válce, jakmile se dověděla o smrti jeho rodičů v Osvětimi, rozhodla se je adoptovat. Požádala jednoho kněze, zda by osmiletého Millera pokřtil a obrátil na křesťanskou víru. Mladý kněz, známý jako moudrý a čestný člověk, si nechal podrobně vylíčit chlapcovu historii. Když zjistil, že pochází ze židovské rodiny, zeptal se paní Jakowicové , zda zná vůli rodičů. " Ano, odpověděla paní, jeho matka mi před smrtí řekla: V případě, že bychom se již nevrátili, připomeňte dítěti, že je žid a že musí udělat vše proto, aby se vrátil do země Izraele.' - 'V tom případě; odpověděl kněz, dítě nepokřtím. Respektuji přání jeho rodičů. Ten malý židovský chlapec jsem byl já," uzavírá své vyprávění rabín Lau. "A ten mladý polský kněz se jmenoval Karol Wojtyla."
Nyní se dva představitelé hlavních náboženství setkali podruhé. Tato vskutku historická událost, která se stala jen pár dní po uzavření dohody o autonomii mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny se plně shoduje s ekumenickými snahami Jana Pavla II. Rabín Lau připomněl Svatému otci pozvání izraelské vlády do Izraele a připojil též své osobní. "Velice rád bych Jana Pavla II. přivítal v Jeruzalémě v paláci nejvyššího rabína, ale i ve svém domě," řekl novinářůrn Meir Lau. Během čtyřicetiminutového rozhovoru spolu oba církevní představitelé, oba původem Poláci, hovořili jak o problémech čistě náboženských, tak i o otázkách výhradně politických.

Náboženské pozadí

Uznání a objasnění sporů kolem smrti Ježíše Krista, který byl žid a který byl zabit od židů, se zdá relativně snadnější. Po dva tisíce let za to byl obviňován celý židovský národ, kterému převládající křesťanská kultura připisovala odpovědnost za to, co se stalo. A současně křik židovského davu před Pilátem ("jeho krev ať padne na nás a na naše děti") vzbuzoval v židech po celá staletí, generace po generaci, pocit viny. Bylo by ale nesmyslné svalovat na křesťanství veškerou odpovědnost za to, co židé v dějinách lidstva protrpěli. Surový nacistický antisemitismus, který se zvrhl v genocidu lidu ve vyhlazovacích táborech, vznikl z politického šílenství, které s náboženstvím nemělo nic společného. Přesto anti-judaismus křesťanů byl v historii stále přítomným jevem.
Již církevní otcové, zejména ve třetím a čtvrtém století, se vyjadřovali velmi kriticky. Od roku 1200 byli židé v Turíně, v Benátkách a v Římě uzavřeni do ghetta (název odvozen od ostrůvku v Benátkách), což se později stalo pravidlem téměř všude. Středověcí teologové trvali na obvinění z "bohovraždy" a vládcové tím byli popichováni proti židům. Ve Španělsku, na konci 15. století poručil katolický král Ferdinand vyhnat židy ze země. Následovala století a století nepřátelství a pronásledování. Ani samotná povaha jejich náboženství však nepomáhala židům získat sympatie. Židovství se sice, tak jako křesťanství a islám, zakládá na víře v jednoho Boha, avšak stěžejní je samotný židovský národ, který se tak cítí "vyvoleným lidem". Pro mnohé židovství není pouhé náboženství, ale politika a náboženství dohromady. Právě v tom spočívá sionismus (Sión je jeden z pahorků, jež obklopují Jeruzalém): stálé obhajování práva mít vlastní vlast, supernacionalismus, oslavování a vyvyšování svého původu.
Teprve od dob Jana XXIII. se i v katolické církvi nemluví o "věrolomných židech". V roce 1965 církev zrušila obvinění židů z bohovraždy a učinila konec všem pokřiveným výkladům, které se po celá dvě tisíciletí táhly křesťanstvím. Papež Pavel VI. v koncilním dokumeniu "Noslraaetate" vyhlašuje: "I když způsobili židovští představitelé Kristovu smrt, přece všechno, co bylo spácháno za Kristova utrpení, se nemůže bez rozdílu připisovat ani všem židům, kteří žili tenkráte, ani židům, kteří žijí nyní. Církev je sice nový Boží lid, přece se však židé nemohou představovat lidem tak, jako by byli od Boha zavrženi nebo zlořečeni, a jako by to vyplývalo z Písma svatého." (NA, 4) l nový katechismus zcela ospravedlňuje židy. Mezi Římem a Jeruzalémem již není žádné náboženské napětí. Ještě v dubnu roku 1991 nejvyšší izraelský rabín Slomo Goren, předchůdce Meir Laua, odmítl setkat se s papežem, argumentujíc tím, že Vatikán je jediná evropská země, která s Izraelem nemá diplomatické styky. Nyní si konečně židovský rabín a katolický papež padli do náručí a osobním gestem tak potvrdili to, co bylo prohlášeno.

Čí bude Jeruzalém?

Zbývá politická otázka, která je však podmíněna náboženstvím, související se statutem města Jeruzaléma. Židé, křesťané i muslimové zde odedávna vedou historicko-teologický spor o právo vlastnit a kontrolovat Svaté město. V něm jsou uchovávána místa, která jsou považována za důležitá pro všechna tři náboženství: Svatý hrob a jeskyně narození pro křesťany, Zeď nářků pro Židy, Omarova a Al-Aqsova mešita pro muslimy.
Zejména Svatý stolec nikdy nepřijal přivlastnění si města Izraelem a vždy podmiňoval uznání státu navrácením Jeruzaléma. Mnozí pozorovatelé se proto domnívají, že Jeruzalém by měl být zmezinárodněn, jiní navrhují, aby spadal pod vatikánskou jurisdikci. Rabín Lau však na tento návrh reagoval odmítavě: "Král David koupil území Jeruzaléma před třemi tisíci lety. Od té doby se zde židé modlili každý den. Nechte nám tento náš malý kus země, který Všemohoucí dal svým izraelským synům. Chtít pro Jeruzalém mezinárodní statut by bylo to samé, jako jej chtít pro Řím nebo pro Mekku."
Znovu se však vrací naděje. Dokonce i obtížný dialog mezi Vatikánem a izraelskou vládou by nyní mohl zaznamenat velice rychlý a pozitivní vývoj. Situace je již natolik zralá, že se velice konkrétně uvažuje o pouti Jana Pavla II. do Svaté země, což ještě před pár měsíci nebylo vůbec myslitelné. Podepsání dohody o vzájemném diplomatickém zastoupení obou států je již jen otázkou času. Jeruzalém tak snad do roku 2000 najde svoji identitu a bude městem smíření mezi dvěma národy, bude svatým městem všech věřících: židů, muslimů a křesťanů. Jeruzalém bude konečně sám sebou.

FRANTIŠEK REICHEL ml.
Snímek ČTK
KATOLICKÝ TÝDENÍK

Zavřít okno